Waldemar MATUŠKA (* 2.7.1932)
Historicky první vítěz Zlatého slavíka za ročník 1962, kterému se podařilo svého odvěkého rivala Karla Gotta porazit ještě jednou, v roce 1967. Waldemar Matuška byl hvězdou první velikosti už počátkem 60. let, především díky svému účinkování v divadle Semafor a na dalších tehdejších malých scénách. Popularitu si vedle pěvecké kariéry udržoval i smyslem pro humor, ironií, a také svým častým a výrazným účinkováním ve filmu - např. Kdyby tisíc klarinetů, Limonádový Joe, Fantom Morrisvillu, Všichni dobří rodáci, Noc na Karlštejně aj. V 60. letech zpíval písničky z různých stylových oblastí, od 70. let, kdy začal spolupracovat se skupinou KTO, se přesouval především do sféry kombinující pop a country. Matuškovy největší hity, jako např. Jó, třešně zrály, Sbohem lásko či dueta To se nikdo nedoví (s Helenou Vondráčkovou), Mám malý stan (s Karlem Štědrým) či další, doslova zlidověly a nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že po jeho emigraci do USA v roce 1986 až do listopadu mohly být jeho skladby hrány podstatně méně nebo vůbec ne.
Karel GOTT (*14.7.1939)
Legenda české populární hudby, dvaadvacetinásobný držitel Zlatého slavíka a trojnásobný držitel Českého slavíka, který i přes veškeré proměny našeho hudebního (i nehudebního) světa zůstává stále personou s naprosto výjimečným a jedinečným postavením. Z hlediska obecné popularity bychom jen těžko hledali osobnost, která by byla tak dlouho a tak široce oblíbena či alespoň reflektována jako Karel Gott. Vyučil se elektromontérem, zpěv studoval na pražské konzervatoři. Díky příslovečné pracovitosti i profesionalitě se mu podařilo během své kariéry od počátku šedesátých let vydat dodnes doma více než padesát LP (CD) desek, počet alb vydaných v zahraničí se blíží ke stovce, počet jeho hitových písniček se dá počítat na mnoho desítek. Mimořádné hlasové dispozice umožnily Karlu Gottovi suverénně se uplatnit prakticky ve všech pěveckých sférách, od rockčnčrollu až po operetu, přičemž jeho nejsilnější doménou se postupem doby stal střední proud s důrazem na kantilénu, které je věrný dodnes.
Miroslav ŽBIRKA (* 21.10.1952)
Když v roce 1982 vyhrál Zlatého slavíka Miroslav Žbirka a porazil tak po čtrnácti letech Karla Gotta (a stal se vůbec prvním slovenským vítězem), byla to nevídaná věc. Nesmělý, skoro plachý brýlatý kluk z Bratislavy, od něhož mnozí neznali jedinou písničku. Žbirka ale měl v té době už za sebou dlouholeté působení v legendární slovenské formaci Modus, měl už desky Doktor sen a Sezónne lásky, měl hity Atlantida a Biely kvet a vlastní kapelu Limit. Svou zlatoslavičí sbírku už sice dál nerozšířil, ale jeho následující desky Roky a dni a především plně autorské Nemoderný chalan a Chlapec z ulice z přelomu 80. let z něj učinily jednu z nejvýraznějších postav celé slovenské populární hudby. Žbirka jako interpret bodoval svou civilností, v textech pak neokázalostí i humornou ironií. Jako skladatel (vlastních písní i pro jiné interprety) se prosadil melodičností, která se projevila v baladách na jedné straně a na straně druhé ve svižných, rock - popově laděných písničkách.
Peter NAGY (* 9.4.1959)
Jestliže Miroslav Žbirka byl spíše civilní a fanynky nijak neomračoval, pak další slovenský Zlatý slavík, Peter Nagy,který anketu vyhrál v roce 1985, byl už typickým miláčkem -náctiletých dívek a slečen. Atmosféra jeho koncertů byla někdy až hysterická, jeho dojáky Kristínka iba spí nebo Chráň svoje bláznovstvá doslova rvaly dotyčné publikum za srdce, jeho mnohohlasé skladby jako třeba Sme svoji nebo Láska je tu s nami zase vždy spolehlivě přiměly publikum ke sborovému zpěvu. Přitom na počátku jeho úspěchu stála jednoduchá skladba s výrazným refrénem Profesor Indigo, která posléze dala jméno i Nagyově doprovodné skupině. Nagyovy písničky byly melodické, nekomplikované, texty buď bavily, nebo obsahovaly jednoduchá morální poselství - i když v pozdější době se Nagy sám snažil posunout je do vážnější, hlubší polohy. Nagy byl i jedním z prvních interpretů, jehož úspěch byl přímo svázaný s videoklipy, které uváděly televizní hudební pořady, zvláště 5xP nebo Triangel.
Dlibor JANDA (* 23.3.1953)
Dalibor Janda musel na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří se v pop-music prosadili coby dvacetiletí, čekat ještě dalších deset roků. Svůj první hit, Jahodový koktejl, vydal až jako třicátník, když předtím hrál s tehdy ještě amatérskou skupinou Prototyp na tanečních zábavách. Jeho popularita však po prvním úspěchu směřovala strmě nahoru, především díky osobitému chraplavému hlasu i díky lehce zapamatovatelným melodiím - Žít jako kaskadér, Hráli jsme kličkovanou, Pojď, dáme řeč aj. V té době ho také už doprovázel druhý Prototyp, profesionální. Zatímco v roce 1984 byl Janda ve Zlatém slavíku jedenáctý, o rok později už druhý a v letech 1986 - 1988 se mu podařilo zvítězit třikrát za sebou. Jeho nejznámější album nazvané Hurikán podle stejnojmenné skladby vyšlo v roce 1986 a natáčel ho ve spolupráci s Ladislavem Štaidlem, i když u většiny svých hitů byl autorem on sám. Jandova popularita vycházela i z jeho časté účasti v televizních hudebních soutěžích, především v pořadech Hitšaráda nebo Triangel.
Pavol HABERA (* 12.4.1962)
Vcelku nenápadně, ale logicky se z velepopulární skupiny Team začala vydělovat počátkem 90. let její nejviditelnější osobnost - zpěvák Pavol Habera.. Habera nepatřil k zakládajícím členům Teamu, v 80. letech hrál s různými kapelami i jednotlivci (např. A. Šebanem či F. Griglákem) a svou první sólovou desku vydal až poté, co kariéra Teamu dosáhla svého zenitu. V roce 1991 mu vyšlo album nazvané Pavol Habera, v tomtéž roce se stal také Zlatým slavíkem. Spolu s Vašo Patejdlem složili i hudbu k filmu Fontána pre Zuzanu 2, kde Habera nazpíval všechny písničky. Proti dynamickému a živějšímu Teamu zaujal sólový Habera svou romantičtější polohou, kterou projevuje nejen jako zpěvák, ale také jako skladatel - ať už svých vlastních písniček, nebo pro jiné interprety. V jeho případě se jedná především o spolupráci s Karlem Gottem, pro kterého napsal např. píseň Když muž se ženou snídá.
Daniel HŮLKA (* 1.6.1968)
Původně se věnoval operní tvorbě. Absolvoval pražskou konzervatoř u prof. Jankovského. Hostoval v plzeňské a liberecké opeře a s Městským divadlem v Ústí nad Labem také na scéně Národního divadla.. Do jeho repertoáru v oblasti klasické hudby patří Figaro, Escamillio, Sylvio, don Giovanni a další. Zpívá na albech Misa Solemnis, Křížová cesta a Stabat Mater. V roce 1995 uspěl v konkurzu na obsazení hlavní role českého muzikálu Dracula a stal se doslova přes noc muzikálovou hvězdou. Koncem roku 1996 nazpíval píseň Ať láska na Vánoční album a společně s Lucií Bílou a Jiřím Kornem slavil velké úspěchy s tanečními verzemi skladeb z muzikálu Dracula. V červnu 1997 mu vyšlo sólové album, jehož producentem byl Karel Svoboda. Album se stalo jednou z nejprodávanějších nahrávek let 1997, 1998 a zpěvák byl oceněn zlatou, platinovou a dvojplatinovou deskou. S velkým úspěchem se setkal také jeho koncertní projekt MISE, který vidělo přes 100.000 diváků. Rok 1999 mu přinesl první filmovou roli - krále Brambase v pohádce Zdeňka Trošky Z pekla štěstí.
Daniel Hůlka zaznamenal během krátké doby raketový vzestup popularity, který jej vynesl na přední místa anket Zlatý Otto časopisu Bravo a Týtý. Od Akademie české populární hudby obdržel dvě Výroční hudební ceny (zpěvák a objev roku 1997). V anketě Český slavík zvítězil v roce 1998, v letech 1997 a 1999 se mu navíc vždy podařilo umístit na druhém místě za Karlem Gottem
