Praha - Do Síně slávy českého hokeje byli dnes v Praze slavnostně uvedeni střelec zlatého gólu ve finále olympijských her v Naganu 1998 Petr Svoboda, bývalý vynikající útočník a poté úspěšný generální manažer reprezentace Petr Nedvěd a televizní komentátor Petr Vichnar. V zámoří dlouhodobě žijící Svoboda se z ceremoniálu omluvil. S nově přijatou trojicí má Síň slávy nyní 153 členů.
Fotogalerie
Jako první si na sebe oblékl sako člena Síně slávy Nedvěd, v jehož případě připadla slavnost přesně na jeho třiapadesátiny. Do NHL se prosadil po emigraci. V zámořské soutěži odehrál přes tisíc zápasů. V kanadském dresu získal stříbrnou medaili na olympiádě v Lillehammeru 1994, po návratu do Česka pomohl v roce 2011 k bronzu na mistrovství světa a představil se i na olympiádě v Soči 2014. V letech 2018 až 2024 byl s roční přestávkou generálním manažerem reprezentace a podílel se na zisku letošního zlata v Praze.
"Je to velká čest a pocta být nominován mezi největší legendy českého hokeje. Lví podíl na tom mají brácha, rodiče, trenéři a v neposlední řadě spoluhráči. Moc si toho vážím. Tenhle sport mě úplně pohltil, pro mě byl hokej obrovskou vášní a přinesl mi ty nejlepší zážitky. Každý sportovec by měl mít sny. Já měl odmalička sen zahrát si NHL. A i když to mnohdy nebylo jednoduché, šel jsem si tvrdě za tím, abych si ho splnil," prohlásil Nedvěd.
Osmapadesátiletý odchovanec Litvínova Svoboda hrál za reprezentaci hrál jen na olympiádě v Naganu. V šesti zápasech vstřelil jediný gól, ve finále rozhodl o výhře nad Ruskem (1:0). Obránce s více než tisíci starty v NHL v roce 1984 emigroval z Československa, hned jej draftoval Montreal a v dresu Canadiens o dva roky později získal i Stanleyův pohár. V té době měl ale jen kanadské občanství. V elitní zámořské soutěži hrál také za Buffalo, Philadelphii a Tampu Bay.
"Petr žije v zámoří a z ceremoniálu se musel bohužel omluvit, ale až se spolu uvidíme, určitě doženeme všechny oficiality," uvedl předseda návrhové komise Bedřich Ščerban.
Jednasedmdesátiletý Vichnar komentoval 16 mistrovství světa v hokeji, pět olympiád včetně Nagana a jeden Světový pohár. "Jsem poctěn, to je jediné, co mohu říct. My novináři nemáme kanadské bodování, nic, co by nás přesně měřilo. Byl jsem sám pět let v návrhové komisi Síně slávy a vím, jak složitý to je proces, než se vyberou noví členové, protože těch adeptů je vážně mnoho. Je pro mě obrovská čest, že jsem ve stejné společnosti jako Josef Laufer, Luděk Brábník nebo Aleš Procházka, legendy našeho řemesla. Musím poděkovat všem, které to napadlo," řekl Vichnar.
Komentování je podle něj jedinečná disciplína. "Hra, která vyžaduje neustále maximální soustředění. Trvá několik let, než si na to člověk zvykne a najde si nějaký svůj styl. Nikdy jsem si žádné hlášky nepřipravoval dopředu, nechal jsem se vždy pohltit tím okamžikem. Někdy se to povedlo lépe, jindy zase tolik ne, ale i hokejisté na ledě občas chybují," konstatoval Vichnar. "Jsem každopádně šťastný a vděčný osudu za to, že jsem mohl být u všech těch úspěchů českého hokeje na přelomu tisíciletí," dodal.
S dnes uvedenou trojicí, která bude představena ještě i ve čtvrtek při úvodním utkání Švýcarských her mezi Českem a Finskem v Pardubicích, má nyní Síň slávy 153 členů. "Je to v podstatě nejvyšší vyznamenání, jehož může hokejista, činovník nebo novinář za přínos ve prospěch českého hokeje dosáhnout. Je to pocta, které si všichni členové ohromně váží. A myslím, že jména těch, kteří byli přijati dnes, jednoznačné patří tady na tu zlatou stěnu Síně slávy českého hokeje," řekl Ščerban.
Oceněný oslavenec Nedvěd: Hokej mám v DNA, bude mi chybět i na smrtelné posteli
Bývalý vynikající útočník Petr Nedvěd se v den svých třiapadesátin dočkal ne zcela obvyklého dárku, když byl přijat do Síně slávy českého hokeje. Možnost být mezi největšími legendami vnímá jako obrovskou čest a poctu. Jak uvedl dnes u příležitosti slavnostního ceremoniálu během rozhovoru s novináři, hokej je jeho neoddělitelnou součástí. O to více ho postrádá, když je mimo dění.
Liberecký rodák Nedvěd zakončil profesionální kariéru v dresu Bílých Tygrů po sezoně 2013/14, začátkem února 2018 se pak definitivně rozloučil s hokejem v jednom utkání jako kapitán Benátek nad Jizerou. V roli generálního manažera reprezentace byl u konce čekání na medaili (2022) a letos i zisku titulu mistrů světa. Před více než čtvrt rokem však funkci na vlastní žádost opustil z rodinných důvodů.
"Jestli mi hokej chybí? Je v mé DNA. Bude mi chybět do konce života. Až budu na smrtelné posteli, tak si myslím, že mi bude chybět hokej. Ale teď jsem se rozhodl vyloženě z rodinných důvodů. Mám čtyřletou dceru, to je nejlepší věk. Já jsem hokeji obětoval úplně vše a hokejové sny se mi splnily skoro všechny. Teď chci být ale ten nejlepší táta, jaký můžu být, a užívat si s dcerou. Prioritou číslo jedna je teď rodina," prohlásil Nedvěd.
Při cestě za svými sny hodně zariskoval. "Každý sportovec by je měl mít. Tím mým byla už odmalička NHL. A tvrdě jsem si za tím šel," připomněl emigraci při mládežnickém turnaji v Kanadě zkraje ledna 1989 v pouhých 17 letech. "Když jsem tehdy zůstal v Calgary, věděl jsem, že to nebude jednoduché. Ani pro moje rodiče a bráchu. Nespalo se mi dobře, ale jsem rád, že jsem si šel za svým snem tak tvrdě," podotkl Nedvěd.
Shodou okolností byl dnes společně s ním přijat do Síně slávy i obránce Petr Svoboda. Autor vítězného gólu z olympiády v Naganu emigroval v roce 1984 v 18 letech. "Aniž bych to chtěl zlehčovat, protože to měl těžké taky, tak Petr utíkal s plnou peněženkou, protože měl podepsanou smlouvu. Ta finanční jistota tam byla a pak člověk o tom přemýšlí taky jinak. Já měl ale v kapse dvacet kanadských dolarů. To bylo všechno. Chtěl bych poděkovat do Calgary, protože se tam o mě postarali jako o vlastního," připomněl Nedvěd.
Netrvalo dlouho a mohlo se mu ulevit díky listopadové revoluci ještě ve stejném roce, co za mořem zůstal. "Byli emigranti, kteří si tam odkroutili třeba 30 let a neměli šanci se vrátit. To byl strašák, mohl jsem tam být takhle taky třeba dvacet třicet let. Když jsem utíkal, tak jsem ještě neviděl světlo na konci tunelu. Nevěděl jsem, co bude. Byl to obrovský risk, ale pro mě to byla cesta za snem - zahrát si NHL. A ta byla silnější. Věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať a že to nebude jednoduché, ale líp to nemohlo dopadnout," přiznal Nedvěd.
V roce 1990 se stal dvojkou draftu, výše byl jen Owen Nolan. Jaromír Jágr byl až pátý. "Džegr byl už tehdy nejlepší hráč z nás, měl jít jako číslo jedna. Jenže nešel. Pro kluby asi byla nejistota, jestli takový hráč bude chtít jít hrát do NHL hned. A Pittsburgh dostal takový pěkný vánoční dárek," pousmál se Nedvěd, jenž si kamaráda a stále ještě hrajícího Jágra dobíral.
"Říkal jsem mu, že by mě měl poslouchat. A v Pittsburghu mě také poslouchal. Všude mě vozil, jeho maminka nám vařila... Byly to nádherné roky. Hrozně rád na Pittsburgh vzpomínám, protože to byly moje tři nejproduktivnější roky v kariéře. New York je srdeční záležitost, tam je přidaná hodnota, že tam člověk měl možnost potkat zajímavé lidi, ale Pittsburgh byl po hokejové stránce jedinečný," vzpomínal Nedvěd.
V dubnu 1996 se právě v dresu Penguins proslavil vítězným gólem v závěru čtvrtého prodloužení utkání proti Washingtonu. "Byly skoro dvě hodiny, tak já říkám, že za 15 minut je last call v barech, poslední objednávka. Tak už asi ten gól dám a beru to na sebe, protože jinak se nenapijeme. Pak mi hoši v baru poděkovali," smál se Nedvěd.
Zažil ale také situace, kdy mu do smíchu vůbec nebylo. Hlavně na olympiádě 1994 v Lillehammeru, kde reprezentoval Kanadu. Zámořský tým ve čtvrtfinále zdolal ten český 3:2 v prodloužení.
"To byl můj nejzvláštnější hokejový pocit z vítězství v tak důležitém utkání. Byl to pro mě šok, když mě Kanaďané oslovili. A už před turnajem jsem si říkal, jen ať nenarazíme na naše. Hokejový bůh si to přál takto. A jste profík, snažíte se hrát co nejlépe. Neměli jsme nijak hvězdný tým, ale nakonec jsme byli hodně blízko zlatu. Mrzí mě, že to nevyšlo. Bohužel jsme tehdy prohráli na trestná střílení finále se Švédy, když Peter Forsberg předvedl ten svůj památný nájezd," vzpomínal Nedvěd.
Olympiáda o čtyři roky později přinesla obrovskou radost v českém podání, ale Nedvěd u toho být nemohl. "Vím, že zájem byl. Bavili jsme se o tom, ale zjistili jsme, že to nejde. Musel bych odehrát tři sezony doma v Česku, abych mohl reprezentovat. Jestli mě to štvalo? Moc, moc, moc, opravdu moc. Ne, že bych byl naštvaný, mrzelo mě to. Ale tak to je. Ten příběh se tak napsal. Říkal jsem si, že jsem si to takto vybral a to byly následky. Kdybych si ale mohl zahrát v Naganu, bral bych to všemi deseti. To je největší úspěch českého hokeje."
Radost z opravdu velkého triumfu si ale mohl vychutnat letos v květnu v manažerské roli. "Zlato z domácího turnaje je neuvěřitelný úspěch. Naganu se to trošičku přiblížilo, hlavně po stránce té úžasné atmosféry. Kdybychom vyhráli ve Švédsku, tak by to bylo skoro poloviční. Pořád bys měl zlatou placku kolem krku, ale tohle bylo fantastické," řekl Nedvěd.
Na otázku, čemu by se věnoval, kdyby se neprosadil v hokeji, nedokázal odpovědět. "Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem hokej hrál dobře. Jsem typ člověk, který nedělá dobře deset věcí najednou, musel bych vynaložit veškeré mé úsilí do něčeho jiného. A doufat, že by mě to naplňovalo a i finančně zabezpečilo. Jestli by to byl jiný sport, nevím," uvedl Nedvěd.
V současnosti si naplno užívá otcovské role s dcerou Naomi. "Včera mě skoro rozbrečela, když říkala, že už se jen jednou vyspinkáme a budu mít narozeniny. Těším se s ní na lyže, postaví se na ně poprvé. Jsou jí čtyři, což je nejlepší věk, protože mě ještě potřebuje. Za 15 let se pak změníš v chodící bankomat a bude mi říkat 'tatínku, už neotravuj', zatímco teď je to pro mě parťák," hlásil s úsměvem. "Ten první rok a půl je krásný, ale to je spíš pro maminky a ty jsi řidič kočárku. Teď už si to ale užívám," dodal Nedvěd.
