Jan Kačer (*1936) vystudoval pražskou DAMU obor režie. Již během studia působil v ostravském Divadle P. Bezruče. V letech 1965-1974 byl členem Činoherního klubu v Praze a zároveň patřil k jeho zakladatelům. Působil zde především jako režisér. Jako Od roku 1976 působil souběžně v Divadle E. F. Buriana v Praze a v ostravském Státním divadle. V letech 1986 - 1990 byl členem Divadla na Vinohradech, hostoval v mnoha divadlech a režíroval i v Národním divadle v Oslu. Od roku 1990 do 1997 působil v Národním divadle v Praze jako režisér a posléze herec. Režíroval filmy Jsem nebe (1970) a Město mé naděje (1978), jako herec se objevil v mnoha filmech a televizních inscenacích. Ve Vláčilově filmu Údolí včel ztvárnil postavu asketického mnicha Armina. Dále hrál například ve filmech Návrat ztraceného syna (1966), Vinobraní (1982), Operace mé dcery (1986), Výchova dívek v Čechách (1997) a dalších.

Jak došlo k vaší spolupráci s Františkem Vláčilem na filmu Údolí včel? Prý pro vás původně zamýšlel dokonce dvojroli... Františka Vláčila jsme s kolegy strašně obdivovali, protože byl starší a měl fantastickou historii – měl za sebou filmy Holubice, Marketa Lazarová... Znali jsme ho osobně coby obdivovatele Vladislava Vančury, což mi bylo velmi blízké, protože já mam Vančuru také rád. Co se týče mé role ve filmu Údolí včel, žádnou zkoušku či casting jsme neměli. Jednoho krásného dne za mnou František Vláčil přišel a k mému překvapení a údivu mi řekl, že Körner napsal úžasný scénář o dvou chlapech, Arminovi a Ondřejovi, z nichž jeden je zlý a jeden hodný, že jsou v podstatě jedna celistvá osobnost a že by chtěl, abych hrál obě role. To mě úplně ohromilo, něco takového jsem nečekal. Jenže za čtrnáct dní přišel s tím, že by dvojrole byla technicky náročná a že budu tedy hrát Ondřeje. Chyběl mu ale herec na tu druhou roli, tak se mě zeptal, jestli neznám nikoho mladého. Já mu odpověděl, že přišel z Ostravy báječný nový herec Petr Čepek. Představil jsem mu Čepka a František Vláčil mi stranou řekl: ,Vždyť ten vypadá jak maďarskej hún, ten přece nemůže hrát českého kluka!‘ Já na to: ,Je to skvělý herec – uvidíš!‘ Načež se Čepek s Vláčilem skamarádili a za tři dny Franta přišel a říká: ,Takže Čepek bude nakonec hrát Ondřeje.‘ Já na to, že co budu hrát já, najednou jsem místo dvojrole neměl žádnou roli. A Franta říká – no jo, ale ty jsi tlustej, to má být asketickej mnich – tak já slíbil, že zhubnu, skutečně jsem to vzal vážně, zhubl jsem asi jedenáct kilo a Franta mi tu roli potom dal. Byla to jedna z nejkrásnějších příležitostí v mém životě. Musím říct, že jsem si díky té roli uvědomil, jak se dělá opravdový film a byl to pro mě ohromný zážitek. Jak na natáčení vzpomínáte, jaký byl Vláčil coby režisér? Vláčil byl zvláštní, protože měl velice kvalitní a důkladnou výtvarnou přípravu, která spočívala v tom, že si třeba kreslil záběry, osobně vybíral prostředí, kde se bude točit. V přípravě byl důsledný, při obsazování neúprosný, při práci ale potom dal člověku ohromnou důvěru. Jaká byla na place atmosféra? U mě to bylo specifické tím, že jsem hrál asketického mnicha a měl jsem denně dietu jeden trojúhelníkový sýr a rajské jablko, takže jsem byl vlastně pořád v takovém podivném napětí, zatímco Vláčil s Čepkem a s Věrou Galatíkovou debužírovali (smích). Vláčil byl bezvadnej a hlavně, člověk měl jistotu, že to, co on chce, tak bude. Nebyly potřeba žádné diskuse, hádky. Přišel jsem na místo natáčení, které Vláčil vybral, rozhlídl jsem se, viděl to prostředí a najednou vás to prostě vtáhlo... My jsme natáčeli v reálech na hradě v jižních Čechách, který byl v podstatě bez lidí, ta atmosféra na vás padla, bylo to bezvadný. Dalo by se říci, že jste měli s Františkem Vláčilem přátelský vztah? Přátelství je strašně veliký pojem. Já teď přece nemůžu říct, když on je mrtvý, že jsem byl jeho přítel. Cítil jsem k němu velikou úctu a blízkost a on se ke mně choval urozeně. Jestli se to dá nazvat přátelství, nevím, ale určitě bych o něco takového usiloval. Byl jsem nakonec tím, kdo měl proslov na jeho pohřbu, chtěla to tak jeho rodina. Takže předpokládám, že něco takového, jako je přátelství, tam asi bylo. Jak byl František Vláčil vnímán uměleckou veřejností? Když u nás je to těžké. Jeden měsíc bylo vyhlášeno v anketě, že Marketa Lazarová je nejlepší český film všech dob, Vláčil nejlepší český režisér, za měsíc však zemřel a na jeho pohřeb, který se konal v Motole, v malém krematoriu, dorazilo asi padesát lidí. Takže když byl Vláčil živý a plný tvořivosti, tak ho všichni milovali, a v okamžiku, jak tuhle svou schopnost samozřejmě ztrácel, tak skončil opuštěn. To už tak bývá. Čeho si na Františkovi Vláčilovi ceníte? Byl to jeden z největších režisérů, se kterým jsem měl tu čest pracovat. Bylo to s ním krásný.

Reklama