Praha - Tři vlády s různými premiéry stihla za čtyři roky u moci koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Zatímco první premiér Vladimír Špidla (ČSSD) byl ve funkci dva roky, vláda Stanislava Grosse (ČSSD) nevydržela ani devět měsíců. Jako třetí se do premiérského křesla posadil loni v dubnu další sociální demokrat Jiří Paroubek. Přes všechny krize však koalice, která se ve sněmovně opírala o nejtěsnější většinu 101 poslanců, přežila celé volební období.

Už před volbami do sněmovny v červnu 2002 byla společná vláda ČSSD a tehdejší Koalice (KDU-ČSL a US-DEU) jednou z pravděpodobných variant, zvláště poté, co se předseda sociální demokracie Vladimír Špidla jasně distancoval od pokračování opoziční smlouvy s ODS. Výsledky voleb však tuto možnost zkomplikovaly - ČSSD sice zvítězila, ale Koalice získala pouze 21 mandátů. Navzdory křehké většině ve sněmovně nabídl Špidla stranám Koalice účast ve vládě. Již při jednání o programovém prohlášení rezignovala předsedkyně US-DEU Hana Marvanová a koaliční projekt neměl podporu ani celé ČSSD. Výhrady měl i expremiér a bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman. Právě vnitřní boje v ČSSD se nakonec staly největším problémem Špidlovy vlády. Nejčitelněji se to projevilo při volbě prezidenta na začátku roku 2003, kdy ve druhé volbě neuspěl Zeman. Ve třetí volbě sice koalice společně kandidovala Jana Sokola, ale část koaličních zákonodárců stejně hlasovala pro Václava Klause (ODS). Stín prezidentské volby poznamenal ČSSD i v dalších měsících a vše vyvrcholilo neúspěchem ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004, po nichž Špidla rezignoval na funkce premiéra a předsedy strany a jeho nástupcem se stal místopředseda Stanislav Gross. Po volbách navíc odstoupil i předseda US-DEU Petr Mareš, kterého vystřídal Pavel Němec. Také v čele třetí koaliční strany KDU-ČSL již v té době stál nový předseda - na podzim 2003 vystřídal Miroslav Kalousek Cyrila Svobodu. Gross nejprve vyhlásil, že preferuje vytvoření vlády jen s lidovci, již brzy se však ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU znovu dohodly a nová vláda vznikla na starém koaličním základě. Situace v ČSSD se po odchodu Špidly načas uklidnila, v koalici to však více jiskřilo mezi sociálními demokraty a lidovci. Tento trend začal již po zvolení Kalouska předsedou lidovců: podle politologů Kalousek využíval toho, že jako jediný předseda koaliční strany není členem vlády, a snažil se od některých kroků kabinetu distancovat. Pád vlády Stanislava Grosse odstartovaly nejasné majetkové poměry premiérovy rodiny, na které v lednu 2005 upozornila Mladá fronta Dnes. KDU-ČSL trvala na odstoupení premiéra a v závěru března lidovci vystoupili z koalice. V hlasování o nedůvěře vládě, které vyvolala ODS, vláda prošla jen díky tomu, že se KSČM zdržela hlasování. Na vládě, která by nějakým způsobem byla závislá na komunistech, se odmítli podílet unionisté a také někteří sociálnědemokratičtí ministři. V dubnu 2005 Gross oznámil rezignaci a koalice opět sestavila další společný kabinet, tentokrát poměrně překvapivě v čele s dosavadním ministrem pro místní rozvoj Jiřím Paroubkem (ČSSD). Paroubek od počátku nastolil vůči KDU-ČSL razantnější styl než jeho předchůdci a záhy označil lidovce za nespolehlivého partnera, kterým se nenechá vydírat. Lidovci zase varovali před sbližováním sociální demokracie s komunisty. V posledních měsících volebního období již ve sněmovně koalice existovala spíše jen formálně a sám premiér Paroubek uvedl, že se jeho vláda fakticky chová jako menšinová a hledá podporu napříč sněmovnou. V řadě případů tuto podporu premiér nacházel u komunistických poslanců.

Reklama