České ocelářství se v současnosti stále potýká s minulostí, ve které bylo toto odvětví státem preferováno, a do kterého bylo díky tomu vkládáno nemálo státních prostředků. Vybudované kolosy produkující tuny oceli byly pýchou státního hospodářství. Pak se však postupně začalo ukazovat, že pokud mají být tyto hutní podniky schopné konkurovat světové hutní produkci, musí se něco změnit. Tento proces zjišťování byl pozvolný a vlastně trvá až do dneška. A i když dnes již víme, jaké místo by asi české hutnictví mělo v současné světové ekonomice zastávat, stále ještě nevíme, jak toho dosáhnout. Názory se totiž různí a existují různé cesty jak jednotlivých možností řešení dosáhnout. Ministerstvo průmyslu a obchodu a jeho poradci již vypracovali několik návrhů restrukturalizace a záchrany českého hutnictví. Největším oříškem při vypracovávání jednotlivých návrhů bylo, kdo a jakou investicí oddluží privatizované hutní podniky. Zda to bude stát, či strategický investor nebo zda se na oddlužení budou podílet oba subjekty.

Vláda v srpnu 2001 schválila koncepci oživení ocelářství. Podle ní měl být vytvořen Český ocelářský podnik /ČOP/, do kterého by byly začleněny Vítkovice Steel, Vysoké pece Ostrava a Nová huť Ostrava. Postupem času se měnily návrhy na výši finanční účasti případného strategického investora a také na výši finanční účasti státu. Změny korigovala svými připomínkami Evropská unie. Společnost EuroStrategy Consultants doporučila ČR po radě EU investovat do restrukturalizace ocelářství asi 34 miliard, a to bez investic do sociálních programů na řešení problémů vzniklých při restrukturalizaci. ČR však do privatizace může vložit pouze 22 miliard. Návrh společnosti tedy odmítla, i když schválení plánu privatizace hutí Evropskou unií je podmínkou pro prodloužení výjimky poskytování státní pomoci tomuto odvětví, která skončila s loňským rokem. Na schválení plánu privatizace závisí také uzavření kapitoly Hospodářská soutěž při jednání o vstupu ČR do EU. Poslední návrh vypracoval Fond národního majetku. Podle něho by Český ocelářský podnik měl vzniknout transformací společnosti Osinek, což je dceřinná firma Fondu a následně by do něj vstoupily i jmenované hutní firmy. Proces by měl přijít na 15 miliard korun. Tento poslední návrh se však vůbec nezamlouval hutnickým odborům, které vytýkaly vládě, že návrh není v souladu se schválenou koncepcí privatizace hutí, a že nebyl projednán v konzultativním týmu ministerstva průmyslu a obchodu a v Radě hospodářské a sociální dohody. Proto odboráři vyhlásili stávkovou pohotovost a požadovali stažení tohoto návrhu z jednání vlády. Požadovali také přímý vstup investora do hutí, protože navrhovaným postupem by došlo k dalšímu zpoždění, ne-li zastavení privatizace. Vláda nakonec tomuto nátlaku odborů podlehla a projednávání návrhu z jednání vlády stáhla. Jednotlivé hutní podniky při záměru dosažení konkurenceschopnosti nespoléhají jen na vládu, ale provádějí kroky ke své vnitřní restrukturalizaci, která spočívá v ověřených postupech, jako jsou úspory pracovníků, zvýšení produktivity, reorganizace výroby a vyčleňování nepotřebných provozů apod. Podniky však samy cítí, že doplácí na pomalý postup restrukturalizace odvětví, a že české ocelářství tak dále zaostává za zahraničními firmami. Stálé protahování a oddalování konečné restrukturalizace odvětví ve svém důsledku zkracuje dobu příprav na plné konkurenční prostředí, což může mít pro české hutní podniky neblahé důsledky. Hutních kapacity jsou v Evropě přebytkové a o trhy se vede nekompromisní boj podpořený ochranářstvím. Podle posledních údajů Unie schválí český plán restrukturalizace, pokud bude snížena kapacita výroby oceli a státní podpora nepřekročí rozumnou míru. I z tohoto pohledu se musí hodnotit současné jednání českých vyjednavačů s Evropskou komisí. Důležité je nejenom to, kdo je lepší při výrobě hutnického materiálu, ale i to, kdo umí lépe hájit vlastní zájmy.

Reklama