Čs. legionáře v Jekatěrinburgu připomíná stále jen máloco

foto Pomník československých legionářů 6. března 2018 na Michajlovském hřbitově v ruském Jekatěrinburgu. U památníku dosud leží věnec, který zde loni v listopadu položil prezident Miloš Zeman s manželkou. Pomník postavila česká strana na své náklady v dříve zpustlé části hřbitova, kde legionáře pochovávali v letech 1918 a 1919. Hroby později zničili bolševici.

Jekatěrinburg (Rusko) - Jekatěrinburg, metropole Uralu, stojí nejen na hranici mezi Evropou a Asií, ale i na rozcestí mezi minulostí a budoucností, jak svědčí mrakodrapy i pravoslavné chrámy na ulicích dosud nesoucích jména dávných komunistických vůdců. Dějiny, které tu před 100 lety psali českoslovenští legionáři, připomíná máloco.

"Tady pochodovali legionáři s vlajícími prapory, v čele jel na koni generál Jan Syrový, a odtud je zdravili místní poslanci," ukazuje jekatěrinburský starousedlík a člen klubu vojenské historie Alexandr Kručinin na ulici plné aut západních značek. O kousek dál stojí pomník uralského bolševika Ivana Malyševa, který proti legionářům v létě 1918 bojoval. Pěší zóna, kde se zachovalo i pár domů tatarských kupců, navštěvovaných legionáři, zase nese jméno bolševika Leonida Vajněra, kterého legionáři po útoku na obrněný vlak zajali a zastřelili.

U památníku legionářů na Michajlovském hřbitově dosud leží věnec, který zde loni v listopadu položil prezident Miloš Zeman s manželkou. "Zvěčněna tu jsou jména na 370 legionářů, přesněji 360 plus pět rakousko-uherských zajatců a dvě české děti. A také tři desítky neznámých českých vojáků," říká historik Nikolaj Dmitrijev z Uralské univerzity.

Pomník postavila česká strana na své náklady ve dříve zpustlé části hřbitova, kde se legionáři pochovávali od konce července 1918. Byl mezi nimi i kapitán Václav Tichý, probodnutý srbským strážným vlaku admirála Kolčaka, sibiřského protibolševického vládce, který přijel do uralského města i kvůli sblížení s legionáři. Ale po krvavém incidentu nemohlo být podle historika o sbratření ani řeči, právě naopak.

Ruské povědomí podle Dmitrijeva vesměs nesahá dále než za pár řádků sovětských učebnic dějepisu, kde se o legionářích psalo jako o nepřátelských "Běločeších". Nicméně za deset let, co pomník stojí, nebyl ani jedinkrát poškozen, zdůrazňuje historik.

"Musíme o tom více hovořit a musíme o tom vyprávět našim vnukům. Nic o tom nevíme a to mě mrzí," potvrzuje jeho slova návštěvnice hřbitova, sedmašedesátiletá Taťjana, kterou pomník upoutal. "Příště, až sem přijdu, budu vědět víc," slibuje.

Situaci možná změní projekt studia Uralfilm, které natáčí dokumentární film o legionářích jako "vůbec první v Rusku", jak řekl ČTK režisér Andrej Titov. Projekt podpořilo ruské ministerstvo kultury, potřebuje však i archívní snímky a filmy z české strany.

Do Jekatěrinburgu podle Dmitrijeva také přijíždí čím dál více Čechů a Češek, hledajících ruské kořeny svých babiček: vždyť za legionáře se tu provdalo tolik kupeckých dcerek, že to prý budí až podezření, zda nešlo o jejich promyšlený záchranný plán.

Česko si letos připomíná 100. výročí založení Československé republiky, která by bez legionářů a jejich obětí nevznikla: právě legionáři v Rusku obsazením Transsibiřské magistrály zabránili v závěru první světové války přepravě statisíců německých zajatců do posledního boje proti západním spojencům.

Rusko si zase připomíná 100. výročí vyvraždění carské rodiny. Posledního cara Mikuláše II. s manželkou, synem-následníkem trůnu, čtyřmi dcerami a i sloužícími povraždili bolševici - prý v obavě před blížícími se legionáři - ve sklepě domu jekatěrinburského kupce v noci na 17. července 1918. Město obsadili legionáři o více než týden později.

Kupecký dům, kde se krvavá historie odehrála, zboural v roce 1977 na příkaz komunistického vedení tehdejší šéf uralských komunistů Boris Jelcin, pozdější ruský prezident. Na místě vraždy stojí pravoslavný kostel, pojmenovaný Chrám na krvi, a sousoší carské rodiny sestupující po schodišti do osudového sklepení.

Mohli legionáři carskou rodinu zachránit? Podle historika Dmitrijeva sice taková legenda žije mezi potomky generála Sergeje Vojcechovského, ruského velitele legionářů, po druhé světové válce odvlečeného sovětskými agenty, ale žádný reálný plán prý neexistoval.

Legionáři v červenci 1918 měli jiné cíle a úkoly, míní Kručinin, kterého legionářská historie natolik okouzlila, že stejnokroj praporčíka 3. pluku Jana Žižky obléká častěji než uniformu plukovníka z éry napoleonských válek. Legionáři nejprve museli spojit jednotlivé skupiny roztroušené po magistrále a zajistit si průjezd do Vladivostoku. Později, na naléhání Rusů a spojenců, se přidali k boji proti bolševikům, a tak - kvůli ochraně týlu povolžské fronty - museli dobýt Ural.

"Ofenziva vedená Vojcechovským a (pozdějším generálem Antonínem) Čílou ze dvou směrů na Jekatěrinburg posloužila bolševikům jako vytoužená záminka k okamžitému vyvraždění carské rodiny. K tomu už dávno byli rozhodnuti. Češi carskou rodinu v žádném případě zachránit nemohli," míní.

Zahraniční jednotky Čechů a Slováků, které později získaly označení československé legie, vznikaly z řad krajanů a přeběhlých či zajatých vojáků rakousko-uherské armády od začátku světové války v roce 1914. Legie, které bojovaly na straně nepřátel Rakouska-Uherska a Německa, se formovaly nejdříve v Rusku a ve Francii a později i v Itálii.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2018 ČTK

Reklama

24°C

Dnes je úterý 19. června 2018

Očekáváme v 9:00 22°C

Celá předpověď