BBC: Ransomovy Vlaštovky a Amazonky mají nečekanou syrskou linii

foto Loď, člun, moře, migrace, dovolená, turistika - ilustrační foto

Londýn - Jsou to hrdinové, kteří ovlivnili nejméně dvě generace dětí: děti rodiny Walkerovy - John, Zuzana, Titty a Roger z knih Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách. Do britských kin ve čtvrtek zamířila nejnovější filmová adaptace Ransomova románu Boj o ostrov (v originále Vlaštovky a Amazonky), světlovlasé, typicky anglické děti se ale výrazně liší od těch, podle kterých Ransome své knihy psal. Předobrazy Vlaštovek se jmenovaly Taqui, Zuzana, Mavis (Titty) a Roger Altounyanovi a byli z britsko-arménské rodiny ze syrského Halabu, píše BBC.

Altounyanovi se setkali s Arthurem Ransomem v roce 1928 na prázdninách v britské Jezerní oblasti a právě jejich zážitky z lekcí plachtění vnukly Ransomovi nápad na knížku.

Taqui, která se v knize stala - ke svému velkému zklamání - Johnem, později vzpomínala, jak "strýc Arthur" pomáhal jejich otci Ernestovi při koupi dvou loděk, jedna se jmenovala Vlaštovka, a sledoval je z mola.

"Nesmírně ho dráždilo, když jsme se chovali jako nemehla, tedy nenámořnicky," napsala ve své knize In Aleppo Once, tedy Tenkrát v Halabu.

Altounyanovi sice žili v Halabu neboli Aleppu, kde Ernest provozoval rodinnou nemocnici, Jezerní oblast ale znali dobře. Jejich matka Dora byla dcerou Williama Collingwooda, tajemníka velkého viktoriánského kritika a myslitele Johna Ruskina a jejich rodinné sídlo stálo na kraji jezera Coniston.

Ransome byl starým Collingwoodovým přítelem a do Jezerní oblasti se přistěhoval se svou ruskou manželkou Jevgenií, někdejší sekretářkou Trockého, kterou potkal v Moskvě.

Taqui v knize píše, že když se rodina po prázdninách v osmadvacátém vrátila do Sýrie, Ransome právě přemítal, jestli má ukončit kariéru zahraničního zpravodaje a začít psát knihy. Takže byli všichni překvapeni, když jim jednou ráno pošta přinesla balíček s knihou Vlaštovky a Amazonky s věnováním: "Šesti, pro něž jsem to psal za pár trepek" v narážce na šarlatové turecké pantofle, které mu dali na rozloučenou.

Taqui napsal, že z ní v knize udělal Johna, aby měl v příběhu víc kluků. "Titty a Roger byli napsaní přesně a o Zuzaně jsme si mysleli, že je až moc dokonalá," uvádí v knize Taqui.

Nadšení, že o nich někdo napsal knihu, ale časem vyprchalo, zvláště, když se 11 knih o Vlaštovkách a Amazonkách stalo nesmírným úspěchem. Zvlášť nepříjemné to prý pro ně bylo po přesídlení do Británie.

"Byli z toho otrávení," vypráví Rogerova dcera Barbara Altounyanová. "Chtěli být obyčejní, což tehdy nešlo." Jejímu otci prý to tolik nevadilo, "ale Titty to nesnášela".

Přátelství mezi Altounyanovými a Ransomovými v důsledku toho ochladlo. Vztahy se začaly horšit už v roce 1932, když manželé Ransomovi navštívili Halab (a přivezli s sebou loďku Peter Duck, podle níž se rovněž jmenuje jedna z knih). Tehdy Altounyanovým nabídli, že vezmou Titty s sebou do Anglie, což její rodiče rozladilo.

"Strýc Arthur měl Titty vždycky rád," vysvětluje Barbara. "Byla umělecky nadaná, měla velkou představivost, v tomhle ohledu měli hodně společného. Posílal jí ukázky své nové knihy a obrázky, které začal malovat a ona je směla dokončit. A některé z nich se octly v jeho knihách."

Ransome "naznačoval, že Halab nebylo vhodné místo pro Tittyinu výchovu a že by jí mohli zajistit lepší život i vzdělání v Anglii," popisuje Barbara. Ale její rodiče to vzali jako urážku a Arthur a Jevgenije pak "náhle odjeli".

Ransome se také snažil zastřít spojení mezi svými hrdiny a dětmi Altounyanovými a později tvrdil, že se inspiroval i vlastním dětstvím a prázdninami na jezerech s bratrem a dvěma sestrami.

"Je třeba brát neustále v úvahu, že Vlaštovky jsou fiktivní hrdinové," zdůrazňuje Sophie Nevillová, předsedkyně Společnosti Arthura Ransoma. "Ano, vycházejí z Altounyanových dětí, ale Ransome chtěl, aby se s nimi mohlo ztotožnit každé dítě."

Halab je v posledních letech symbolem kruté občanské války v Sýrii a jeho velká část byla zničena v nelítostných bojích mezi syrskými rebely a vládními silami. Dva miliony halabských obyvatel postrádají v obléhaném městě jídlo, léky a další základní potřeby.

Pro město s tak bohatou minulostí je to naprosto ničivé. Halab je jedním z nejstarších měst světa a byl obydlen už v roce 5000 př.n.l. Altounyanova nemocnice byla postavena v 90. letech 19. století nedaleko pevnosti ze 13. století a blízko súků a tržišť Starého města.

Postavil ji dědeček dětí Altounyanových, který studoval lékařství v Británii a v USA. Se svou ženou, irsko-skotskou sestřičkou vybudoval nemocnici, jaké znal ze Západu - a pravidelně si nechal posílat vybavení z Británie, odkud nabíral i personál.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, nemocnice brzy získala výbornou pověst, zvláště mezi místními potentáty, kolonialisty a vystěhovalci. Zastavila se tu Agatha Christie, když se svým druhým mužem, archeologem Maxem Malloranem mířila do severní Sýrie na vykopávky. V nemocnici ošetřovali rodinného přítele Thomase Edwarda Lawrence, Lawrence z Arábie, který měl tuberkulózu a pobýval tu i anglický prozaik Edward M. Forster.

Barbara připouští, že v Halabu žili život, jaký nebyl dopřán každému. "Byl to velmi privilegovaný život. Měli velký dům se spoustou služebnictva."

Ale díky bohatým klientům mohli Altounyanovi léčit zdarma chudé Syřany. Roger, který rovněž vystudoval medicínu, prý dva roky léčil syna místního žebráka a díky němu začal pacient znovu chodit.

Po Suezské krizi se spojení Altounyanových se Sýrií naráz přervalo, když jim syrská vláda řekla, že mají osmačtyřicet hodin na ochod ze země. Titty a její rodiče se usadili v Jezerní oblasti a Roger vynalezl inhalátor pro astmatiky. Rodinné sídlo v Halabu bylo zbořeno, vypráví Barbara a z nemocnice se stala vojenská škola.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2017 ČTK

Načíst další článek

28°C

Dnes je středa 28. června 2017

Očekáváme v 9:00 19°C

Celá předpověď