Ten, komu bylo zvíře svěřeno, rozhodl Nejvyšší soud. Základní povinností chovatele či toho, komu je zvíře, byť jen dočasně, svěřeno, je zajistit je takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života, zdraví a majetku ostatních osob, ale i zvířete samotného.

Za svěřená zvířata odpovídají lidé Tato povinnost majitele zvířete potažmo toho, komu chovatel svěřil svého miláčka nebo hospodářské zvíře, vyplývá z občanského zákoníku. Pochopitelně ji potvrdil ve svém nedávném rozhodnutí (judikátu) i Nejvyšší soud České republiky. V daném případě, který se dostal až k Nejvyššímu soudu, jenž jeho projednání uzavřel svým rozsudkem spis. zn. 25 Cdo 5030/2007 ze dne 24. 2. 2010, "zavinil" škodu kůň (odpovědnost tedy nese ten, komu byl kůň svěřen), obdobně by se v praxi mohlo jednat třeba i o krávu, ovci atd., které by např. utekly z nedostatečně uzavřeného (zabezpečeného) výběhu atp. (a odpovědnost toho, kdo se měl o tato zvířata v daný moment starat). Pokud bude podobný spor projednávat soud, měl by postupovat obdobně, v intencích judikátu Nejvyššího soudu ČR. Skutkový základ sporného případu Okresní soud jako soud 1. stupně, na který se poškozený žalobce obrátil se svou žalobou, tuto žalobu zamítl, neboť neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu byla způsobena na osobním automobilu VW Passat dne 12. 3. 2003 v Praze 10, když na silnici vběhl splašený kůň, jenž se střetl s jeho vozem, který řídil. Došlo k poškození vozu a zranění koně, který musel být utracen. Uvedeného dne vyjela žalovaná s koněm na projížďku, kůň se z neznámých důvodů splašil, shodil žalovanou a vběhl na hlavní silnici. Dopravní nehodu šetřila policie a žalované uložila blokovou pokutu. Okresní soud dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila žádného porušení právní povinnosti ve vztahu k tomuto koni, nebylo prokázáno, že by zavinila jeho splašení, kůň vběhl na silnici bez jezdce a žalovaná v té době již neměla možnost ovlivnit jeho chování. Jak tedy rozhodovaly soudy nižších stupňů Žalobce si proto podal odvolání ke krajskému soudu. Ten vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná za škodu neodpovídá (podle ust. § 415 a ust. § 420 občanského zákoníku), neboť vzhledem k tomu, že kůň vběhl na silnici bez jezdce, žalovaná neporušila pravidla stanovená pro jízdu na zvířatech po komunikaci, a žádné další porušení právní povinnosti na její straně odvolací soud neshledal. V době střetu kůň neměl jezdce ani průvodce, žalovaná se s koněm pohybovala v místech, kam byly koně ze stáje běžně vyváděni, a nezavinila splašení koně, jehož důvodem mohlo být cokoliv. Proto podle názoru soudu neporušila tzv. prevenční povinnost (podle ust. § 415 občanského zákoníku je každý povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí). Protože prevenční povinnost (podle ust. § 415 občanského zákoníku) předpokládá běžnou míru opatrnosti, nikoliv bezbřehou povinnost předvídat a předcházet veškerým škodám v budoucnu, nelze dovodit porušení prevenční povinnosti, a tedy ani odpovědnost žalované za vznik škody na voze žalobce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu si podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR jako mimořádný opravný prostředek. Povinnost předcházet škodám Nejvyšší soud ČR otázku obsahu prevenční povinnosti dle ust. § 415 občanského zákoníku při péči o koně shledal jako zásadní právní otázku nejen v dané věci (sporu), ale i z hlediska rozhodovací praxe soudů. Ve smyslu ust. § 415 občanského zákoníku je každý povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Je tedy obecnou povinností každého počínat si v konkrétní situaci natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu jinému. Nedodržení této povinnosti je porušením právní povinnosti ve smyslu ust. § 420 občanského zákoníku a vzhledem k nedostatku jiné konkrétní právní úpravy se podle ust. § 415 a § 420 občanského zákoníku posuzuje i odpovědnost za škodu způsobenou domácím či chovaným zvířetem. Platí zde všeobecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění ve smyslu § 420 odst. 3 občanského zákoníku, když žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, že si ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky. Zásadně se vychází z toho, že základní povinností chovatele či toho, komu je zvíře - byť jen dočasně - svěřeno, je zajistit je takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života, zdraví a majetku ostatních osob, ale i zvířete samotného. Jestliže příčinou poškození vozu žalobce byl střet s volně pobíhajícím koněm po veřejné komunikaci ve městě, není rozhodující, že v době střetu byl kůň bez průvodce či bez jezdce, nýbrž podstatné je, jak se kůň na komunikaci dostal a zda to někdo způsobil. Jestliže uvedeného dne žalovaná s koněm vyjela na projížďku mimo uzavřený výběh, vzala na sebe povinnost postarat se o to, aby nedošlo ke škodě, kterou může zvíře ve svém okolí způsobit. Z toho, že kůň, kterého žalovaná vzala ze stáje na projížďku na veřejné prostranství, způsobil škodu, když bez doprovodu pobíhal volně na silnici, je jednoznačné, že její dozor či péče o něj nebyla dostatečná. Okolnost, že žalovaná neměla možnost ovlivnit chování koně, když ji shodil a vymkl se jí z kontroly, neznamená, že žalovaná splnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti od jezdce či průvodce koně požadovat. Chovatel nebo ten, kdo chce převzít zvíře, byť dočasně do své péče, se má seznámit se vším, co s tím souvisí, a měl by předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může zvíře změnit své chování a může být dokonce pro své okolí nebezpečné. Je proto povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných, může dojít. Takovým místem bezesporu je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace. Obsah prevenční povinnosti souvisí také s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť odlišné povinnosti budou chovatele stíhat na místě, na němž přímo nehrozí vznik škody na zdraví či na majetku třetích osob s ohledem na všechny předvídatelné okolnosti, oproti místu, kde se možnost vzniku škody podstatně zvyšuje, což ve svém důsledku klade vyšší nároky na splnění prevenční povinnosti. Nelze tedy než konstatovat, že žalovaná nezachovala potřebnou opatrnost a porušila prevenční povinnost zakotvenou v ust. § 415 občanského zákoníku, a tím je z občanskoprávního hlediska dáno její protiprávní jednání. Pokud se nejedná o případ odpovědnosti za jiného, tedy není-li její odpovědnost podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku vyloučena ust. § 420 odst. 2 občanského zákoníku z důvodu, že ke škodě došlo při činnosti konané pro vlastníka stáje v rámci jeho podnikatelské činnosti, žalovaná odpovídá za škodu způsobenou zvířetem, které na své riziko vzala na vyjížďku mimo areál. Nejvyšší soud ČR proto zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Zastání se tedy poškozený automobilista dočkal až u Nejvyššího soudu ČR. Závěrečné shrnutí a význam judikátu: Základní povinností chovatele či toho, komu je zvíře, byť jen dočasně, svěřeno, je zajistit je takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména života, zdraví a majetku ostatních osob, ale i zvířete samotného. Jestliže příčinou poškození vozu byl střet s volně pobíhajícím koněm po veřejné komunikaci ve městě, není rozhodující, že v době střetu byl kůň bez průvodce či bez jezdce, nýbrž podstatné je, jak se kůň na komunikaci dostal a zda to někdo způsobil. Jestliže uvedeného dne žalovaná s koněm vyjela na projížďku mimo uzavřený výběh, vzala na sebe povinnost postarat se o to, aby nedošlo ke škodě, kterou může zvíře ve svém okolí způsobit. Z toho, že kůň, kterého žalovaná vzala ze stáje na projížďku na veřejné prostranství, způsobil škodu, když bez doprovodu pobíhal volně na silnici, je jednoznačné, že její dozor či péče o něj nebyla dostatečná. Splašení koně je jedna z možných situací obecně známých u koní. Důvodem splašení přitom může být "cokoliv člověkem nezaznamenatelného, např. pohyb plaza či jiného zvířete v trávě, zvuky apod.". Nejde tedy jen o nějakou zcela výjimečnou a nepředvídatelnou náhodu, ale o obecně známý projev chování zvířete v určitých situacích, typický právě u koní, přičemž možnost takové změny v chování zvířete nelze apriori vyloučit, naopak s ohledem na povahu a dosavadní chování konkrétního zvířete lze změnu v jeho chování v některých případech dokonce předpokládat. Skutečnost, že žalovaná neměla možnost ovlivnit chování koně, když ji shodil a vymkl se jí z kontroly, neznamená, že žalovaná splnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti od jezdce či průvodce koně požadovat. Chovatel nebo ten, kdo chce převzít zvíře, byť dočasně do své péče, se má seznámit se vším, co s tím souvisí, a měl by předpokládat, že vlivem konkrétních okolností může zvíře změnit své chování a může být dokonce pro své okolí nebezpečné. Je proto povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možnému vzniku škod, jež je zvíře schopno ve svém okolí způsobit, a pokud není na takovou možnou situaci připraven tak, aby ji zvládl, porušuje svou prevenční povinnost už tím, že se pohybuje se zvířetem v místech, kde ke škodě na životě, zdraví a majetku jiných, může dojít. Takovým místem bezesporu je i veřejně přístupné prostranství poblíž městské komunikace. Obsah prevenční povinnosti souvisí také s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť odlišné povinnosti budou chovatele stíhat na místě, na němž přímo nehrozí vznik škody na zdraví či na majetku třetích osob s ohledem na všechny předvídatelné okolnosti, oproti místu, kde se možnost vzniku škody podstatně zvyšuje, což ve svém důsledku klade vyšší nároky na splnění prevenční povinnosti.

ČR právo zvířata

Reklama