Východní Němci za železnou oponou v Mödlareuthu nemohli ani mávat

foto Málokde měla železná opona tak přímý dopad na životy obyvatel jako v německém Mödlareuthu. Malou vesničku se zhruba 50 obyvateli, která leží přímo na hranici mezi Durynskem a Bavorskem, rozdělila prakticky napůl. Na několik desítek let tak zpřetrhala rodinné i přátelské vazby. Komunistický režim Německé demokratické republiky (NDR), který vesničku rozdělil nejprve plotem, poté ostnatými dráty a nakonec betonovou zdí, byl přitom ve snaze zničit to společné skutečně důsledný. Obyvatelům východoněmecké části "malého Berlína", jak se Mödlareuthu později přezdívalo, totiž pod hrozbou trestu zakazoval i jen zdravit nebo mávat na druhou stranu.

Mödlareuth (Německo) - Málokde měla železná opona tak přímý dopad na životy obyvatel jako v německém Mödlareuthu. Malou vesničku se zhruba 50 obyvateli, která leží přímo na hranici mezi Durynskem a Bavorskem, rozdělila prakticky napůl. Na několik desítek let tak zpřetrhala rodinné i přátelské vazby. Komunistický režim Německé demokratické republiky (NDR), který vesničku rozdělil nejprve plotem, poté ostnatými dráty a nakonec betonovou zdí, byl přitom ve snaze zničit to společné skutečně důsledný. Obyvatelům východoněmecké části "malého Berlína", jak se Mödlareuthu později přezdívalo, totiž pod hrozbou trestu zakazoval i jen zdravit nebo mávat na druhou stranu.

Fotogalerie

Mödlareuth, který leží v polovině cesty mezi Berlínem a Mnichovem, byl po skončení druhé světové války v návaznosti na starší administrativní členění rozdělen mezi sovětskou a americkou okupační zónu. Prvních sedm poválečných let se ale jeho obyvatelé mohli bez problémů vzájemně navštěvovat. Vše se změnilo po 26. květnu 1952, kdy se NDR rozhodla hranice se spolkovou republikou (SRN) znepřístupnit.

"Pro Mödlareuth to znamenalo, že prakticky ze dne na den nebylo možné legálně překročit hranici ze Západu na Východ nebo z Východu na Západ," říká šéf zdejšího Německo-německého muzea Robert Lebegern. "Zemědělci z bavorské části Mödlareuthu najednou nemohli obdělávat svá pole na druhé straně hranice. Na jaře ještě zaseli, ale sklidit už nemohli. To samé samozřejmě platilo pro rolníky z durynské části, kteří měli pozemky na bavorské straně," líčí.

Výstavbu dřevěného plotu podél hraniční říčky Tannbach v červnu 1952 pocítil ale třeba také školák z bavorské části vesnice, kterému chybělo jen pár týdnů k tomu, aby dostal závěrečné vysvědčení. Do své školy na druhé straně hranice se už ale prostě nedostal. Dopady na zdejší rodiny a komunitu, která se utvářela po staletí, byly ještě mnohem širší.

"Zpočátku se mohli lidé venku pohybovat jen od východu slunce do jeho západu. Museli také jezdit jen po cestě, kde to bylo povolené, i když to třeba znamenalo zajížďku jeden, dva kilometry," vyjmenovává Lebegern některá z opatření, která platila ve východoněmecké části Mödlareuthu a jeho okolí. K dalším patřil zákaz shromažďování v půl kilometru širokém pohraničním pásmu nebo série kontrol, jimž se obyvatelé museli podrobit, pokud toto pásmo i širší pětikilometrovou pohraniční zónu opustili.

Režim oblast jistil také tím, že už v červnu 1952 zahájil akci nazvanou "Havěť", při níž z blízkosti hranic se západním Německem vystěhoval tisíce lidí. V Mödlareuthu se dotkla celkem čtyř rodin, z nichž se jedna na poslední chvíli zachránila skokem ze své farmy, která ležela přímo u hranice, do západní části vesnice. V ten moment už na jejich hospodářství dorazila "evakuační komise".

I tak v prvních letech podle Lebegerna ještě existovaly cesty, jak alespoň zčásti udržet kontakt. Komunistický režim to do jisté míry toleroval a hlavě ve vesnici ještě nebylo tolik pohraničníků. Postupem doby byla ale opatření čím dál tím přísnější. Plot se po pár letech změnil v ostnaté dráty a ty zase v roce 1964 ve stěnu z betonových a dřevěných desek. Vše vyvrcholilo v roce 1966 - tedy pět let po stavbě berlínské zdi - kdy uprostřed vesničky vyrostla 700 metrů dlouhá a 3,30 metru vysoká betonová zeď.

Stále se stupňující opatření, jejichž součástí byla od 70. let i 11 metrů vysoká betonová strážní věž, ale nevedla k tomu, že by se z Mödlareuthu stala "mrtvá zóna". Naopak, jeho západní část díky nim byla stále navštěvovanější. "Už v 50. a 60. letech se zde rozvinul pohraniční turismus. Ve spolkové republice stát podporoval cesty do pohraničí v rámci školní výuky i vzdělávání dospělých," říká Lebegern, podle něhož tak každý rok do Mödlareuthu zamířily tisíce lidí, kteří měli možnost vyslechnout si přednášku o hraničním režimu a nahlédnout za železnou oponu.

"V 80. letech měla bavorská část vesnice odhadem už 20.000 až 30.000 pohraničních turistů ročně," podotýká. Návštěva "malého Berlína" byla nezřídka také v itineráři světových a německých politiků. Na rozdělený Mödlareuth se tak přijel podívat třeba tehdejší americký viceprezident George Bush starší nebo německý kancléř Helmut Kohl.

Lidé na druhé straně zdi na takové návštěvy ani na své známé ze západoněmecké části vesnice nemohli vůbec reagovat. Za jakýkoliv pozdrav, pokus o kontakt nebo třeba jenom zamávání jim hrozil trest. I tak si ale podle šéfa zdejšího muzea našli způsoby, jak se Západem nenápadně komunikovat. K takovým signálům mohlo patřit třeba sejmutí klobouku na dobře viditelném prostranství nebo v noci rozsvícené okno.

I přes takovéto podmínky k životu se za dobu, kdy "malý Berlín" dělila zeď, přímo v něm o útěk pokusil jen jediný člověk. Čtyřiatřicetiletý řidič nákladních aut sem přijel dodávkou před půlnocí 25. května 1973. Uprostřed vesnice vypnul světla a zajel k bývalému spodnímu mlýnu, kde zaparkoval přímo u zdi. Vystoupil dveřmi pro spolujezdce na střechu vozu, z níž se pomocí malého žebříku dostal na vrchol zdi. "V momentě, kdy byl nahoře, ho objevila dvojice pohraničníků z místní strážní věže. Stačili na něj zaměřit světlomet, ale on v ten okamžik seskočil," líčí dramatický útěk se šťastným koncem Lebegern.

Muselo od něj uběhnout ještě dalších 16 let, než betonová jizva vesnici přestala hyzdit. V noci z 9. na 10. listopadu 1989, kdy v padla zeď v Berlíně, tady byl ještě klid, druhý den ráno už ale ozvěny historických změn dorazily i sem. "Vím o jedné obyvatelce bavorské části Mödlareuthu, která další den tak v šest, nebo sedm hodin vytáhla žaluzie a na ulici už viděla trabanty," říká historik o zřejmě prvních takovýchto návštěvnících. Zeď v Mödlareuthu padla měsíc poté 9. prosince 1989.

Od té doby vesnice, v níž je dodnes možné spatřit části zdi i dalších bezpečnostních prvků, znovu srostla v jednu. "Pokud jde o běžný život, velmi dobře se to povedlo. Vesnice má vždy jednu společnou májku, jeden vánoční strom, silvestr se slaví společně," konstatuje Lebegern, podle něhož jsou tak přetrvávající rozdíly převážně administrativního charakteru, protože dělení mezi dvojici spolkových zemí přetrvává.

"Jsou zde odlišné poznávací značky aut, dvě poštovní směrovací čísla, dva pošťáci, různé telefonní předvolby, také různé školské systémy, různé letní prázdniny," vyjmenovává. Zřejmě nejvýraznější je ale dnes jiná hranice - a sice ta jazyková. Zatímco na durynské straně Mödlareuthu se lidé zdraví slovy "dobrý den", na té bavorské "pozdrav pánbůh". "Takže, když potkáte některého ze zdejších a pozdraví vás, tak hned víte, z jaké strany je," dodává Lebegern.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

10°C

Dnes je pátek 22. listopadu 2019

Očekáváme v 13:00 10°C

Celá předpověď