Rozhovor s Františkem Uldrichem

foto Ilustrační foto - Útok na Kozlíkovo obořiště (Marketa Lazarová)

František Uldrich (*1936) vystudoval pražskou FAMU. Řadí se mezi nejvýznamnější české kameramany. Svoji dlouhodobou spolupráci s Františkem Vláčilem započal na filmu Údolí včel. Dále pracoval jako kameraman na Vláčilových filmech Adelheid, Pověst o stříbrné jedli, Sirius, Dým bramborové natě, Hadí jed, Pasáček z doliny, Stín kapradiny. Zásadní je také jeho spolupráce s režisérem Martinem Hollým na filmech Noční jezdci, Signum laudis či Tichá bolest. V průběhu své kariéry spolupracoval mimo jiné také s Evaldem Schormem (film Návrat ztraceného syna) či režisérem Beda Docampo Feijóo na filmu Kafkovy lásky.

Pracoval jste jako kameraman skoro na všech Vláčilových filmech. Jak k vaší spolupráci došlo?

Seznámil nás kameraman Jan Čuřík, kterému jsem tehdy asistoval. Vláčil psal scénář k Markétě Lazarové a končil studium na FAMU. Později nás dal dohromady scénárista Antonín Máša. Měl jsem za sebou křest s Evaldem Schormem a tak jsme začali spolupracovat na filmu Údolí včel.

Jak se vám spolupracovalo s Františkem Vláčilem coby režisérem, který navíc měl tak ojedinělý cit pro výtvarně dokonalé záběry? Netrávil vlastně také velkou část času s vámi „za kamerou“?

František měl každý svůj scénář předem perfektně promyšlen a doprovázel ho souborem obrázků přímo ve scénáři, které vyjadřovaly jeho myšlenky a koncepci filmu. Vše jsme spolu prodiskutovali předem, takže při natáčení jsme se už nemuseli domlouvat, do kamery se díval stále méně a při dalších filmem se mi do kamery nepodíval vůbec. Dá se říct, že nejdelší čas jsme spolu strávili při hledání prostředí a při psaní technického scénáře.

Jaká bývala na place atmosféra a jak se vám s Františkem Vláčilem spolupracovalo?

Na place bývala atmosféra klidná a spolupracovalo se s Františkem velice dobře, a to nejen mně. I jiné profese vždy věděly, co mají připravit a co se bude dělat. František nebyl přítelem improvizace. Nejvíce se věnoval hercům, se kterými buď chodil nebo si někde sedl a vysvětloval, co od nich chce.

Vzpomínáte si na nějaké specifické zážitky z natáčení, které by Františka Vláčila charakterizovaly?

Někdy si zkoušel sám rekvizity nebo kostýmy. Na filmu „Údolí včel“ si oblékl drátěnou košili, vzal meč a zkoušel, co herec dokáže s tímto omezením. Vyžadoval maximum. Vždy chtěl být co nejméně vidět. Jeho oblíbené místo bylo pod kamerou, mezi nohama stativu. Říkal: ,Tady nejsem vidět, ale sám vidím nejlépe tak, jak to vidí kamera‘.

Osobnost pana Vláčila zůstala vlastně dodnes utajená a je předmětem kontroverzních diskusí. Jaký obraz zanechal František Vláčil ve vašich vzpomínkách?

Kontroverzní diskuze se většinou vedly o jeho soukromí a jsem rád, že tato výstava je spojena pouze s jeho tvorbou už proto, že je dodnes nenahraditelná a zasluhuje úctu a obdiv. František vždy těžce nesl, když musel slevovat ze svých požadavků, ať již například počasí ,když se to muselo natočit‘ anebo z finančních či realizačních důvodů. Bral to jako útok na svou osobu, nerad se podřizoval. Pokud mohl, tak bojoval. Vzpomínám na něj jako na velmi citlivého člověka, perfekcionalismu a člověka, který ze se vždy vydal vše pro práci na svém filmu.

Dalo by se říci, že jste byli s Františkem Vláčilem přátelé?

Ano, byli jsme přátelé. Při každé přípravě filmu jsme ale byli v zajetí emocí, protože Vláčilovy filmy byly o pravdivosti citů, o vztahu lidí, o krutosti, ale i o smrti. To jsou všechno pocity, které nosí člověk v sobě a ani je nechce zveřejňovat. My jsme je museli navzájem obnažit a mluvit o nich. Dostali jsme se jeden druhému pod kůži. Znali jsme se tedy víc než když jdete s přáteli na fotbal.

Uvědomoval jste si v té době, například při natáčení filmu Údolí včel, jak ojedinělá filmová díla spolu s Vláčilem vytváříte?

Při natáčení filmu jsme si ani já, ani František neuvědomovali jaké dílo točíme, ale vždy jsme se snažili udělat film co nejlépe. Musím ale říct, že vždycky, když točit Vláčil, byla na place zvláštní tvořivá napjatá atmosféra. Všichni ze štábu cítili, že vzniká dobrý film, a kvůli Františkovi odváděli výbornou práci.

Co pro vás osobně výstava věnovaná Františkovi Vláčilovi znamená?

Pro mne to osobně znamená návrat do vzpomínek na moje filmařsky nejkrásnější období. Výstavu o Františku Vláčilovi beru jako uznání jeho výjimečnosti filmové práce, estetického cítění a vnímání života. Takový filmař se rodí jednou za sto let.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2018 ČTK

Reklama

2°C

Dnes je úterý 20. listopadu 2018

Očekáváme v 11:00 2°C

Celá předpověď