Popularizátora vědy Větvičku líbají múzy na cestách Českem

foto Někdejší ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Václav Větvička (na snímku z 5. ledna 2018) poskytl rozhovor ČTK.

Praha - Někdejší ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Václav Větvička v sobě spojuje lásku k rostlinám s citem pro českou krajinu a také pro výtvarné umění. Sám mluví raději o tom, co ho zajímá, než sám o sobě. Označení "botanik" se zarputile brání a o svých nadcházejících 80. narozeninách mluví zásadně jako o "druhém výročí 40. narozenin".

Když před deseti lety musel kvůli věku skončit ve vedení botanické zahrady, nezůstal nečinný. Našel si jiné zaměstnání, od té doby se stará o zámecký park ve Štiříně. "Mám k tomu velký vztah, stát se zámeckým zahradníkem byl můj sen. Můj prastrýček z máminy strany Jan Mrázek zakládal ve Vrchlabí u Morzinů zámecký park," říká Větvička.

Se Štiřínem se seznámil v polovině 80. let a na podobě parku se tato známost projevila mnohem dříve, než se sem po letech vrátil jako zámecký zahradník. Větvička totiž působil v Botanickém ústavu Československé akademie věd, konkrétně v jeho Průhonickém parku a také jako vedoucí detašovaného pracoviště v Černolicích. "Pěstovali jsme tam všechno možné a od 85. nebo 86. roku jsme začali zásobovat zámecký park ve Štiříně. Dnes tady rostou stromy deset dvanáct metrů vysoké, které jsem tehdy rouboval nebo řízkoval," popisuje dnešní zámecký zahradník. Spíše než za botanika se považuje za dendrologa. "To se špatně vysvětluje, sám tomu říkám nadneseně "stromovědec" nebo "stromozpytec"," dodává.

Už na první pohled působí Větvička dojmem velmi činorodého člověka, což ostatně potvrzují i hodinky na jeho zápěstí. Má je totiž stále nařízené na letní čas, takže v zimě je o hodinu napřed před ostatními lidmi. "Zimní čas bych zrušil, takhle mám více času na práci," shrnuje stručně svůj přístup. Nedávno vyšla jeho dosud poslední kniha s názvem "Stromy a keře, mé životní lásky", a už má připravenou další. "Přes Vánoce jsem dotáhl další 'dobrojitrnickou', odevzdal ji do nakladatelství a ještě do ní musím udělat obrázky," říká. Naznačuje tím další ze svých mnoha činností, spolupráci s Českým rozhlasem. V ranním pořadu Dobré ráno, Česko (dříve Dobré jitro z Prahy), vystupuje od 90. let, naposledy loni o Božím hodu vánočním. Posluchačům a čtenářům vypráví nejen o rostlinách, ale láká je také na výlety po Česku.

Pro českou krajinu má Větvička velkou slabost a je mu stálou inspirací. "Třeba si vyberu řeku, dojedu k prameni, strčím prsty do pramene, a řeknu: Múzy, líbat! Narovnám se a vidím - tamhle je nádhernej bílej kostel. A šup do auta a už jsem tam," popisuje své cestování. Zážitky a poznatky z cest pak zúročí ve fejetonech nebo doporučeních čtenářům a posluchačům. Přispívá do několika časopisů, v minulosti vystupoval v televizním pořadu Receptář nejen na neděli a dnes je pravidelným hostem Receptáře prima nápadů. Napsal více než 30 knih. V roce 2004 získal Medaili Vojtěcha Náprstka za popularizaci vědy.

Výčet Větvičkových činností by nebyl úplný bez zmínky o čtyřicetileté spolupráci s Toxikologickým informačním střediskem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Volají mu nejčastěji lidé, kterým se otrávilo dítě, a on podle popisu nebo snímku rostliny určuje, kterou rostlinu či její plod dítě snědlo. Lékaři pak mohou nasadit účinný protijed. Nejtěžší případ, na který vzpomíná, byla otrava chlapce po pozření "zvláštního hrachu" v Riegerových sadech. "Byl to zlatý déšť, štědřenec odvislý. V klinické toxikologii je popsáno úmrtí dítěte po požití tří semen," uvádí Větvička. V případě, který řešil, se chlapce podařilo zachránit.

Když si chce odpočinout a "dojmout se", jak sám říká, vypraví se bývalý ředitel botanické zahrady do galerie. I ve výtvarném umění preferuje díla zachycující českou krajinu. Jeho milovaným obrazem je Chudý kraj od Maxe Švabinského, ke kterému si prý chodí "zabrečet". "Brečím i u Železných hor Bohuslava Dvořáka, u té české krajiny an sich," uvádí.

Jako ředitel Botanické zahrady projevoval svou lásku k umění i organizováním výstav, kterých stihl každoročně deset. Díky němu je také dnes v Botanické zahradě kamenná stéla sochaře Ivana Jilemnického jako pomník největším českým botanikům. Jejich jména měla být vytesána do stěn. "Dodneška se botanici neshodli, kdo tam smí být a kdo ne. A tak tam není nikdo," dodává Větvička.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2018 ČTK

Reklama

13°C

Dnes je sobota 20. října 2018

Očekáváme v 17:00 13°C

Celá předpověď