Položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868 - 2. díl

Slavnost položení základního kamene Národního divadla v květnu 1868 patřila k těm největším v českých dějinách vůbec. Nebylo tomu nikterak náhodou. Česká společnost se mimo jiné i prostřednictvím této ohromné demonstrace vyrovnávala s hlubokým zklamáním, jakým pro ni bylo tzv. rakousko - uherské vyrovnání.

V roce 1867 totiž Vídeň ustoupila neustálému nátlaku uherské šlechty a dosud jednotná habsburská monarchie se změnila v Rakousko-Uhersko. Daleko mírněji a loajálněji formulované české státoprávní požadavky byly však nekompromisně smeteny ze stolu. Políček uštědřený českému sebevědomí vyprovokoval celou řadu manifestačních akcí.

Do tohoto kontextu proto nutně zapadla i slavnost zahájení realizace jednoho z největších národních snů. C. k. úřady mohly mít opravdu důvody ke znepokojení. V čele organizátorů slavnosti stanul zasloužilý bojovník za českou věc, dr. Karel Sladkovský. Tento mladočeský politik patřil k vůdcům povstání v roce 1848 a několik let pobýval i ve vězení olomoucké pevnosti. Oslavy však nakonec proběhly v klidu. Jejich rozsah, úroveň organizace i atmosféra a zejména probuzené vědomí odpovědnosti a vlastní velikosti dosud málo sebevědomého národa, přesáhly důležitost samotné události položení základního kamene.

Již slavnostně vyzdobené lodi a vozy svážející za doprovodu hudby a střelby z děla na staveniště první materiál byly s nadšením pozdravovány nevídanými davy lidí. Již 14. května přijelo jen železnicí do Prahy 25 tisíc lidí a následujícího dne bylo přivítáno 24 zvláštních vlaků. Kromě toho další tisíce lidí proudily i z nejvzdálenějších koutů Čech a Moravy na povozech i pěšky. Den před slavností přibylo do Prahy dalších asi 60 tisíc lidí a mnozí další ještě přišli rovnou na 16. května ráno.

Po mnohém vlasteneckém řečnění předních mužů národa poklepali jeho vůdcové v čele s 'otcem národa' Františkem Palackým na základní kámen umístěný pod baldachýnem se symbolem svatováclavské koruny. Již předtím byla do země uložena zakládací listina. Následovala, jak jinak, mohutná lidová veselice. Tón, v jakém při této příležitosti psal mladočeský tisk, vzbudil u c. k. úřadů nevoli a tak několik žurnalistů, konkrétně Jakub Arbes, Josef Barák a Julius Grégr, putovalo ke své větší slávě v očích českých spoluobčanů, na čas do vězení. Popotahován byl i Sladkovský, podílející se údajně na přestupku proti právu shromažďovacímu, jehož se měli dopustit rolníci převážející darovaný kámen na stavbu divadla.

Stavba Národního divadla tedy začala. Nic však není vzdálenějšího skutečnosti než představa, že položením základního kamene je již dílo v podstatě hotovo. Chvilkové vzepjetí národní pospolitosti a jednoty demonstrované na slavnosti se zanedlouho rozplynulo v stranických půtkách. Počátkem 70. let se česká politická reprezentace definitivně rozdělila na dva tábory: Konzervativní a na kompromis s Vídní spoléhající staročeši vedení Riegrem stanuli v nesmiřitelném boji proti mladočechům vedeným Sladkovským, Barákem a bratry Grégrovými, kteří usilovali o razantnější metody prosazování národních zájmů.

Půtky obou táborů pronikly rychle i do sebemenšího věcného problému včetně práce ve Sboru pro zřízení Národního divadla. Situaci výstižně charakterizoval Jan Neruda, když roku 1875 v Národních listech napsal: "Staročeši - mladočeši. Můžeme ještě vůbec pospolu bydlet v jedné zemi? Milé živobytí! Dej Pane, abychom si zde na zemi postavili troje království české: jedno pro mladočechy, druhé pro staročechy a třetí pro Němce.

Třenice věcné i osobní i tak náročnou stavbu vskutku protahovaly až k neúnosnosti. Když v létě 1877 získali ve Sboru opět po dlouhé době většinu staročeši byla sice již hrubá stavba divadla dokončena, o brzkém uvedení do provozu stále nemohlo být ani řeči.

O rok později učinil Jan Neruda v Národních listech jedno ze svých nadčasových povzdechnutí: 'Na všechen způsob bude mít naše divadlo tu slávu, že jeho stavba trvala nejdýl ze všech divadel na světě! A bude-li konečně jednou dostaveno - což se řadou nepředvídaných náhod přece snad může někdy přihodit -, budou dávno mrtvi už i vnukové těch, kteří na divadlo přispívali proto, aby se v něm hrálo, a nikdo se nebude více pamatovat, proč byla budova ta vlastně vystavena. Jde to s naší stavbou divadelní kupředu jako s českou politikou a jako se vším u nás."

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2020 ČTK

Reklama

15°C

Dnes je sobota 28. března 2020

Očekáváme v 13:00 15°C

Celá předpověď