Pagnolova Živá voda o mezilidských vztazích

PRAHA 18. listopadu (ČN) - Oslovila-li vás čtveřice vzpomínkových knih plných poetických odkazů a příjemně plynoucího vyprávění vydaná v jediném svazku Jak voní tymián, vězte, že další román nesoucí rukopis francouzského dramatika a prozaika Marcela Pagnola je tu. Pod názvem Živá voda, který mnohé slibuje, se skrývá bohatý příběh rozdělený do dvou částí Pan Jean a Manon od studánek.

Obě části spojuje příbuzenský vztah obou hlavních protagonistů - hrbáče Jeana a mladičké Manon, jež po tragické smrti otce, který až do poslední chvíle věřil svým snům o chovu králíků, bere do vlastních rukou osud svůj a matčin. Původ Jeanova neúspěchu lze vystopovat už v jeho původu - do vesnice nepatřil, pouze v ní zdědil majetek a rozhodl se nastěhovat se do domu, na nějž si brousili zuby poslední dva příslušníci kdysi rozsáhlého rodu Soubeyranů.

Jeho naivní důvěřivost hraným výrazům přátelství v něm jen upevňovala víru v úspěch a budoucí zajištění své rodiny a zejména dcery. Neznalost podmínek hospodaření na statku nahrazoval vyčerpávajícím úsilím, které převážně mařil nedostatek vody - vody dávající život jemu i jeho rostlinám, vody, jejíž pramen byl tak blízko, že jeho smrt byla až příliš zbytečnou daní tvrdohlavosti Soubeyranů.

Nezabila ho však jen jejich majetkuchtivost, ale i absolutní nezájem ostatních venkovanů o osud nově příchozích a nevůle je přijmout mezi sebe.

Teprve několikaletý odstup a objevení se šestnáctileté Manon zpět na scéně venkovského života vede ke zvratům, které všechny do jednoho přinutí zpytovat vlastní svědomí a přiznat jistou spoluvinu na tragédii, již Manon odmítá odpustit zejména Ugolinovi, mladšímu ze Soubeyranů. Ten nakonec zaplatí za touhu mít pramen jen pro sebe a své karafiáty cenu vysokou a nevratnou. Manon nakonec snad dokáže zapomenout; mnohé její blízké, ale i ty, kteří ani neznali její jméno, však přiznání chyb nejdříve přivede k hořkým slzám a pak teprve ke smíření. Rozuzlení celého příběhu je pak tím překvapivější, čím lépe si čtenář dokázal představit Papeta, Ugolinova strýce.

Marcel Pagnol bezchybně, snad i díky vlastním kořenům v oblasti, kam příběh venkovanů pyšných na svůj kousek země zasadil, vykreslil charakterové rysy lidí, jež blízkost jednoho k druhému změnila navenek v téměř nerozeznatelnou skupinu sedláků. Uvnitř si však uchovali vědomí vlastní jedinečnosti, které vystupuje na povrch pouze ve vypjatých situacích, kdy ztotožnění s ostatními již úplně odporuje jejich mysli a vyznávaným ideálům. Žádná z postav není černou nebo bílou, všechny jsou plastické stejně jako jejich způsob vystupování a chování, což jen definitivně podtrhuje barvitost a reálnost příběhu, který sice působí jako vzdálený dnešní realitě, ale po dosazení těch správných kulis může být klidně přenesen do současnosti. Řeší totiž lidské vlastnosti, které jsou nám stále až příliš vlastní.

Živá voda

Marcel Pagnol

přeložili Dagmar a František X. Halasovi

vydalo nakladatelství Vyšehrad

416 stran

278,- Kč

Hodnocení:

Reklama

Právě zveřejněno

Všechny zprávy

Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2022 ČTK

Reklama

25°C

Dnes je pondělí 8. srpna 2022

Očekáváme v 19:00 20°C

Celá předpověď