NDR přísně střežila i moře, lidé přes něj stejně utíkali

foto Bývalá strážní věž (vpravo) v německém Kühlungsbornu na pobřeží Baltského moře nedaleko Rostocku na snímku z 11. července 2019. Strážní věže byly spolu s pohraničníky a pomocníky z řad veřejnosti součástí dozoru systému, který měl zabránit občanům komunistické Německé demokratické republiky (NDR) utéci přes moře na Západ. Do Dánska nebo Šlesvicka-Holštýnska v západním Německu se lidé pokoušeli uprchnout na lodích, v ponorkách, na obyčejných matracích, ale i za použití jen vlastních sil. Nejméně 180 jich přišlo o život.

Kühlungsborn (Německo) - Pod dohledem očí skrytých ve strážní věži, pohraničníků se samopaly i desítek pomocníků z řad veřejnosti trávili rekreanti až do roku 1989 svou plážovou dovolenou ve východoněmeckém Kühlungsbornu na pobřeží Baltského moře. Ani rozsáhlá síť opatření ale nezabránila několika tisícům východních Němců v tom, aby se z Kühlungsbornu i dalších pobřežních měst komunistické Německé demokratické republiky (NDR) nepokusily dostat přes moře na Západ. Činily tak na lodích, v ponorkách, na obyčejných matracích, ale i za použití jen vlastních sil. Nejméně 180 jich přišlo o život.

Fotogalerie

Na první pohled je na pláži sedmitisícového lázeňského města, které leží asi půl hodiny cesty autem západně od Rostocku, vše téměř stejné jako před více než 30 lety. Na dlouhém písečném lánu jsou roztroušené modrobílé plážové koše a v nich stovky hostů, kteří si vychutnávají sluneční paprsky a mořský vzduch. Pár odvážlivců se noří do modrozelených vod Baltského moře, jejichž teplota zde ani v létě nepřesahuje 18 stupňů. "Život na pláži byl jako dnes, plážové koše, lidé na dovolené, hrající si děti" potvrzuje Knut Wiek, provozovatel zdejšího dokumentačního centra věnovaného útěkům z NDR přes moře.

Při bližším pohledu jsou ale rozdíly rychle patrné. Dnešním návštěvníkům totiž nehrozí zatčení a policejní šikana v případě, že se na moři vydají dále než za bílé bóje vznášející se asi 100 metrů od břehu, nemusí se bát toho, že by se jich na pláži po setmění - kdy vodní plochu pročesávaly světlomety - někdo se samopalem ptal, co tam ještě dělají, nebo všetečných kontrol policie při příjezdu vlakem na zdejší nádraží.

"Byl vybudován pečlivý systém dozoru," říká Wiek, který připomíná, že se situace na plážích NDR začala rychle měnit po stavbě berlínské zdi v roce 1961. Na pobřeží postupně vyrostl řetězec 27 strážních věží a na něj napojená široká síť pohraničníků, policistů a tajných agentů, která měla zabránit tomu, aby někdo z východního Německa přes moře uprchl do Dánska nebo Šlesvicka-Holštýnska v západním Německu. "V těch věžích bylo i hodně psychologie, nemohli jste vidět, jestli tam skutečně někdo sedí, ale vždycky jste si mysleli, že tam lidé jsou a sledují vás," poznamenává muž, který celý svůj život bydlí sotva 50 metrů od zdejší strážní věže.

Na rekreanty kromě oficiálních složek dohlíželi i dobrovolníci, které musely dodávat zdejší podniky, a zaměstnanci hotelů, kteří například od roku 1974 museli hlásit hosty, jež si s sebou do Kühlungsbornu přivezli kajak nebo třeba jen nafukovací loď. Důvodem pro podezření byla někdy už jen nezvyklá poznávací značka auta.

Přesto byl Kühlungsborn stále znovu místem pokusů o únik z NDR. "Bylo to živé dovolenkové místo, kde jste se mohli smísit s davem a nevyčnívali jste tolik," vysvětluje jeho výhody z pohledu uprchlíků Wiek. K dánskému pobřeží je to odtud 40 kilometrů, k pobřeží Šlesvicka-Holštýnska kolem 25. Převážně mladí obyvatelé východního bloku se je snažili překonat desítkami různých způsobů. "Fantazii se meze nekladou," říká šestasedmdesátiletý vedoucí dokumentačního centra a vyjmenovává pokusy o útěk s pomocí lodí, kajaků, nafukovacích člunů či matrací, surfařských prken, podomácku sestavených ponorek nebo svérázných vodních skútrů. Byli ale i lidé, kteří prostě jen plavali.

Zřejmě nejznámějším vodním uprchlíkem se díky tomu stal východoněmecký doktor Peter Döbler, který v červenci 1971 z Kühlungsbornu doplaval až do Dánska. "V noci se orientoval podle hvězd a kompasu a dal si tablety, kterými se trochu nadopoval," vysvětluje Wiek, jak Döbler po dvouletém tréninku 26hodinový plavecký výkon v neoprenu zvládnul.

Zdaleka ne všechny pokusy, z nichž se velká část uskutečnila v pozdním létě, ale skončily dobře. Z 5609 se jich povedlo jen 913, kolem 180 lidí v chladných a často neklidných vodách Baltského moře přišlo o život. Patřili mezi ně i devětatřicetiletý Heinz-Georg Sender a jeho dvě mladé dcery, jejichž loďka se v březnu 1977 v bouři převrhla. Manželku Ullu se synem, kteří jeli na jiné loďce, po hodinách na moři zachránila dánská loď.

"Někdy jste museli mít štěstí. A k tomu patří i to, že vodní proudy a vítr nejdou proti vám, nebo to, že si vás všimne západní loď jedoucí kolem," míní Wiek. Ty, kterým štěstí nepřálo, často po vysilujících hodinách na moři a rozsáhlých pátracích akcích, do nichž se zapojovaly i vrtulníky nebo lodě námořnictva, dostihly východoněmecké jednotky. "Půl roku, rok, tři roky," vypočítává rodák z Kühlungsbornu typickou délku vězeňských trestů, které pak následovaly.

Vše se změnilo po pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989. Kontroly a dohled prakticky ze dne na den zmizely a v Kühlungsbornu bylo znovu možné svobodně vyplout na moře.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

17°C

Dnes je úterý 17. září 2019

Očekáváme v 19:00 15°C

Celá předpověď