Poté, co počátkem června italský ministr Roberto Maroni navrhl, aby Itálie vystoupila z eurozóny a obnovila liru, která by mohla v zemi obíhat společně s eurem, a jeho vládní kolega Roberto Calderoni tento návrh vylepšil iniciativou napojit obnovenou liru na dolar, začaly se množit zcela vážně míněné dotazy, zda může členský stát EU, který již zavedl euro vystoupit z eurozóny.

Předseda Evropské rady, lucemburský premiér Jean-Claude Junker označil následně takové návrhy za absurdní a nesmyslné. Ovšem stávající právní základ evropské měnové integrace - Smlouva o ES - podobné mechanismy neřeší a vlastně je ani nevylučuje. Otázka je podobná jako zda lze vystoupit ze současných Evropských společenství - Evropská unie nemá až do případného vstupu Smlouvy o Ústavě pro Evropu právní subjektivitu. Smlouva o ES z roku 1957, naposledy změněná Smlouvou z Nice s účinností od 1. února 2003, je předně mezinárodní smlouva a každý členský stát může teoreticky takovou smlouvu vypovědět. Nabízí se logické srovnání s účastí v euru. Tak jednoduché by to však asi nebylo. Členský stát, který splní kritéria pro zavedení eura - tzv. maastrichtská konvergenční kritéria - euro nejen zavést může, ale podle Smlouvy o ES je zavést musí. Jednostranné vystoupení z měnové unie a měnová odluka by proto mohly být vykládány jako porušení Smlouvy o ES pod sankcí žaloby proti takovému členskému státu u Evropského soudního dvora. Naznačený mechanismus je ovšem velmi teoretická úvaha. Pokud by členský stát chtěl zrušit euro a obnovit původní měnu, byla by to věc spíše politického rozhodování. Je zcela nepochybné, že takovému aktu by muselo předcházet jednání nejvyšších politických orgánů Unie - Evropské rady a že by ani Rada Evropské centrální banky nebyla v takovém rozhodování mimo hru. Je tedy více než pravděpodobné, že za současné politické a hlavně ekonomické situace by politické rozhodnutí kteréhokoliv státu opustit euro bylo naprosto neprůchodné. Ostatní země by prostě příslušný stát politicky přesvědčily, takže k žalobám před Evropským soudním dvorem by nikdy nemohlo dojít. Proto patrně Jean-Claude Junker mluví o absurdnosti takového názoru. Příklad názorů dvou italských ministrů ukazuje ovšem něco jiného. Do budoucna je třeba pečlivěji volit účastníky eurozóny. Itálie vstoupila do eurozóny v roce 1999 s odřenýma ušima. Zejména její vnitřní dluh více než dvojnásobně převyšoval povolený limit 60 % HDP. Nicméně politické rozhodnutí v té době bylo nenechat Itálii jako zakládající členskou zemi EU za dveřmi eura. Od té doby patří Itálie k problémovým státům, protože deficitní hospodaření je tam hluboce zakořeněno a pravidla Paktu stability a růstu se tam prosazují jen obtížně. Přes všechny naznačené problémy euro Itálii pomohlo a pomáhá, ale Itálie rozhodně nepatří mezi ty, kdo by euru prospívali, a to ani svým hospodářstvím ani názory některých politiků. To je velké poučení na prahu dalšího rozšiřování eurozóny o nové kandidáty, z nichž někteří nevynikají ani stavem veřejných financí ani průměrem HDP na obyvatele. Doc. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. je pedagogem na Právnické fakultě UK.

Reklama