Když neuděláte nic, ničeho nedosáhnete, říká Barbara Winton

foto Dcera Nicholase Wintona Barbara Wintonová převzala 15. září 2015 v Praze příležitostnou poštovní známku s portrétem jejího otce, kterou Česká pošta vydala jako poctu jeho hrdinskému činu.

Říká se, že historie je matka moudrosti, ale neměla by být důležitější než přítomnost. Je důležité ji znát a odnést si z ní ponaučení. „Můj otec říkal, že mluvit o historii je ztráta času. Že mluvení o tom, co se stalo, nezmění nic na tom, co se děje dnes,“ řekla nám při příležitosti odhalení pamětní desky Doreen Warriner na zdi hotelu Alcron v Praze Barbara Winton, dcera Sira Nicholase Wintona.

Do Prahy si na konci letošního dubna přijela spolu s dalšími připomenout, že činy znamenají více než slova. Že každý z nás může udělat něco proto, aby byl svět lepší. Že i to, co se může zdát jako maličkost, může mít nakonec obrovský význam. Ostatně o tom, co její otec vykonal v roce 1939 v Praze, se dlouho nevědělo ani nemluvilo. O jeho činech se nepsalo v žádné učebnici dějepisu. A přitom není pochyb o tom, že on a jeho spolupracovníci změnili svět. Nejen 669 dětem, které se prostřednictvím kindertransportů podařilo dostat z Československa. Přesto měl sám Winton dlouhé roky pocit, že při své záchranné misi selhal. Že stačil zachránit jen zlomek lidských životů. Seznam dětí, které měly být zachráněny, čítal až 5000 jmen.

Od chvíle, kdy byl příběh Nicholase Wintona a „jeho dětí“ zveřejněn, říkal jeho hlavní aktér, že jejich záchranu neplánoval a neprováděl sám. A nebyly to jen děti, které se dobře zorganizované skupině cizinců podařilo odvézt za hranice okupované země.

Neviditelní hrdinové

Jednou z hlavních postav záchranných transportů, která na přelomu let 1938 a 1939 působila v Praze a bydlela právě v hotelu Alcron, byla Doreen Warriner. Její jméno jste možná neslyšeli dodnes a neviděli žádný dojemný dokument, který by popisoval, co za několik měsíců horečnatého úsilí dokázala.

Tak jako někteří další dostala od britské dobrovolnické organizace peníze na pomoc uprchlíkům z pohraničí. Brzy ale pochopila, že jídlo a další materiální pomoc je nezachrání. Šlo jim o život. „Nemám vůbec žádnou představu, co dělat, jen zoufalé přání něco dělat,“ popisovala své tehdejší pocity. Začala jednat a připojili se k ní další. Mezi nimi i učitel Trevor Chadwick, který do Prahy přijel s nejasným úkolem převézt do Anglie dvě děti, jejichž životy byly v ohrožení. Úkol splnil, ale v mnohem větším rozsahu. Stal se vedoucím pražské pobočky Britského výboru pro uprchlíky z Československa a Nicholas Winton ho označoval za toho, kdo na sebe bral tu nejnáročnější a nejriskantnější práci.

Jejich činnost by nebyla tak úspěšná bez Kanaďanky Beatrice Wellington, která systematicky a tvrdě denně vyjednávala s kriminálním radou gestapa von Bömelburgem o potřebných povoleních, bez kterých nebylo možné vycestovat. Ze všech jmenovaných zůstala v Praze nejdéle, až do konce července 1939.

Odhodlaní jednotlivci by ale nezmohli nic bez podpory systému a institucí. Klíčová byla aktivita britského velvyslanectví v Praze pod vedením diplomata Roberta Jemmeta Stopforda, který pomáhal Doreen Warriner a dalším spolupracovníkům zajišťovat britská víza pro ty, kteří měli najít nový domov ve Velké Británii, jedné z mála zemí, která byla ochotná válečné uprchlíky přijmout.

Všem společně se podařilo dostat za hranice okupovaného Československa tisíce lidí a jejich příběhy se začínají vyprávět teprve dnes. Jejich poslání je jednoduché. Nečekat, nemluvit, ale konat. Jak ukazuje tento příběh, česko-britská spolupráce a pomoc "lidí lidem" má v naší historii zásadní význam. Jak říká Barbara Winton: „Když neuděláte nic, ničeho nedosáhnete.“

Činy, které se mohou zdát bezvýznamné, mohou nakonec změnit svět.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

30°C

Dnes je pondělí 22. července 2019

Očekáváme v 23:00 22°C

Celá předpověď