Reformu Paktu stability, který představuje mimo jiné normu pro výši vládních a státních dluhů, nemůže EU podle pozorovatelů jen tak přejít. Nyní se čeká, s jakými návrhy přijde nová spolková vláda Německa, které je nejsilnější ekonomikou na kontinentu a největších plátcem do evropského rozpočtu.
Nástupce Angely Merkelové, sociální demokrat Olaf Scholz, jenž má být dnes, spolu se svým “semaforovým” kabinetem SPD, Svobodných a strany Zelených, potvrzen v dolní komoře parlamentu, má jasno. Alespoň pokud jde o signály. Ten z Francie, pomyslné druhé části evropského hospodářského motoru, zní takto: dluhy, pod tlakem krize vyvolané pandemií covid-19, mohou být větší, než předepisují platné normy. Protože jen takto je možné usilovat o ekonomické oživení. Vlivného spojence má Paříž v italském premiérovi Mariu Draghim, jinak to někdejším šéfovi Evropské centrální banky v letech 2011 až 2019, který navigoval eurozónu v průběhu tzv. dluhové krize po roce 2009.
Mezikrok? Evropská komise už rozjela diskusi, jež se “uvolnění popruhů” bezprostředně týkají. A vyzvala Berlín, ústy měnového komisaře Paola Gentiloniho (eurokomisaři nesmí v komisi stranit zemi svého původu, pozn. red.) už v říjnu, tedy záhy po volbách do Spolkového sněmu, aby se zapojil a přemýšlel “bez zábran”, připomíná deník Handelsblatt.
Na konci tohoto procesu, který je zatím v nedohlednu, mají být přestavěny mantinely, které vytyčují fiskální politiku eurozóny. Stejně jako zemí, které se k přechodu na euro (kdysi) zavázaly. Olafa Scholze čekají v tomto směru těžké časy. Musí dát najevo, že bude pokračovat tzv. evropská solidarita, čili pomoc silnějších těm slabším, což je permanentně diskutovaná záležitost. A současně zabránit štěpení eurozóny, už tak rozdělené na tvrdé západoevropské jádro a “zlobivé“ státy na periferiích, jako jsou především jižané a Řekové.
Učinit tak má v časech, kdy je dodržování Paktu stability pozastaveno s platností do roku 2023. Dosavadní výsledek? Strop pro státní zadlužení ve výši 60 procent hrubého domácího produktu je už teď pro řadu zemí utopií, včetně zmíněných Francie a Itálie. Oba provinilci, které stmelily aktuální potíže očividně více, než by si kdo kdy pomyslel, se bez skrupulí řídí pravidlem “podle sebe soudím tebe” a hlasitě volají po dluhové benevolenci. Jinými slovy vyzývají další hříšníky, aby se nenechali omezovat a kupili v zájmu budoucího růstu dluhy. Bez ohledu na skutečnost, že už samotné “vykolejení” druhé a třetí nejsilnější ekonomiky EU může přivodit hospodářské šoky nejen v nich samotných, ale v celé unii.
Německo se takto ocitá mezi dvěma kameny. Kdysi samo rozpočtově nedbalé, posléze zase fiskálně vzorné, bude muset brát zřetel jak na domácí situaci a tamní voliče, tak na potřeby eurozóny jako celku. Obojí nemusí být v nutném souladu.
Protože ačkoli se reforma možná až rigidních nařízení paktu v zásadě nabízí, nemůže Německo přenechat kormidlo jiným. To by byl osudný přešlap hned zkraje Scholzova vládnutí. Od jeho plánované návštěvy u Emmanuela Macrona se proto čeká, že to bývalý ministr financí svému protějšku řádně “vytmaví”. Jenže tím to nekončí, naopak – Scholz musí nabídnout zadluženým státům vizi, jak se z bryndy vymanit. Vizi časovou (jak dlouho ještě dluhy vršit) a vizi ex-post (jak potom nakupené pohledávky splatit).
Čili sladit zdánlivě neslučitelné: popustit uzdu a posléze ji zase přitáhnout. V zájmu konsolidace veřejných rozpočtů. Platí, že stabilizační cíle nesmí být zpochybněny. Hledá se pouze způsob, jak se z nich ve stavu nouze vymanit a kudy se do nich zase vrátit. Zní to jednoduše, ale zdaleka tomu tak není. Na evropské frontě začíná práce pro Olafa Scholze a jeho tým pěkně zostra.
