Čína je výzva, říká šéf zahraničního odboru Hradu

foto Nový ředitel zahraničního odboru Pražského hradu Rudolf Jindrák poskytl 31. března v Praze rozhovor České tiskové kanceláři.

Více než miliardová velmoc není soběstačná, musí proto otevírat dveře pro ekonomickou spolupráci. Příležitosti se potkávají s riziky, ale nabízené šance je třeba využít, říká ředitel zahraničního odboru Pražského hradu Rudolf Jindrák před zahájením čínského investičního fóra, které začíná v pondělí v Praze.

Čína se skloňuje v mnoha pádech a v různých souvislostech, máme co dělat s jistým fenoménem doby?

China Investment Forum Čína je velmoc, stala se jí se všemi ambicemi, které k tomu patří. Chce být významným hráčem na světovém trhu, hrát důležitou roli na mezinárodním poli. A tam už se situace výrazně změnila. Aktuálně je Čína partnerem i pro takové mocnosti jako jsou Spojené státy. Jen vzpomeňme teorie Henryho Kissingera a dalších - jaké to byly objevné vize před 30, 40 lety, a dneska je to skutečnost. Čína je světovou velmocí, a způsob komunikace s ní je výrazem mocenského poměřování. To se logicky netýká jenom USA, ale také Evropské unie a jejích členských států. Stejně jako vztahů s Ruskem, které má enormní zájem tyto vztahy rovněž nějak nastavit. Čína je navíc obrovská země, s ohromným počtem obyvatel, musí být tudíž brána vážně jak ekonomicky, tak politicky. Nejenom regionálně, nýbrž také v mezinárodním, globálním kontextu.

Znamená to, že tyto země včetně České republiky důkladně přehodnocují vztahy, které měly s Čínou před stadiem velmoci?

Je to tak. Vzpomeňme si na dobu před pádem železné opony. Tehdy to bylo jasně dané: svět byl rozdělený na dvě poloviny, na Východ a Západ. No a Čína byla jakoby přivěšená k tomuto uspořádání. Československo s ní mělo ideologicky nastavený vztah, spojoval je socialismus. Od té doby se hodně změnilo. My jsme se po roce 1990 pohybovali v sinusoidách. Na jedné straně jsme se v 90. letech s Čínou oťukávali, byla nastavena určitá debata ‒ o politice obecně, o lidských právech. Dnes se snažíme najít k „nové Číně” cestu, a to se týká i prezidenta republiky. Jde o nejvyšší úroveň, na které se nám daří. Dále hledáme cestu v ekonomické oblasti, protože se snažíme vyvážit obchodní balanci, která je pro nás výrazně nepříznivá. Až natolik, že je nejvíce pasivní na světě, což znamená, že republika má vůbec největší schodek obchodní bilance právě s Čínou.

V současnosti je ideologické zátěže podstatně méně, přednostně se hledají nové recepty ekonomické spolupráce. Cesta prezidenta republiky na importní veletrh (začíná v Šanghaji 5. listopadu, pozn. red.) tomu jasně nasvědčuje. V silně protekcionistické zemi je to první importní veletrh vůbec. Jenže Čína by ráda rovněž expandovala, vyvezla své výrobky do celého světa, a to nejde bez toho, že by si nikoho nepouštěla „k tělu”, jak to dělala v minulosti. Třebaže si stále klade podmínky: kupříkladu Škoda Auto musí většinu produktů vyrábět v Číně. Je to limit, ale pořád na miliardovém trhu, který za to stojí.

Je cesta k Číně výrazně komplikovanější než v jiných případech?

Rozhoduje břemeno historické zátěže. My máme velkou výhodu v tom, že Česká republika tuto „kouli na noze” nemá, na rozdíl třeba od Indie nebo Vietnamu. Ostatně určité potíže mají také Spojené státy a EU. My nemusíme řešit nějaké fatální spory, ovšem na druhou stranu i tak platí, že jsme v davu, protože do Číny se snaží dostat skoro každý. Německá kancléřka Merkelová tam byla tuším dvanáctkrát, společně s podnikatelskými delegacemi. Obě strany už mají společné formáty, uzavírají obrovské kontrakty, Francouzi se činí jakbysmet, je jedno, zda tam jezdil Hollande nebo teď Macron. Velká Británie nezůstává stranou, přičemž tito všichni jsou větší vahou než to naše „nezatížené” Česko. Konkurenci dále vytváří motivace těchto misí: nejde až tolik o politiku, jde o úsilí získat v Číně byznysové zakázky.

Jak důležité jsou osobní vazby? Sám zdůrazňujete, že není zcela samozřejmé, že čínský prezident zná jméno svého Českého protějšku...

Toto hraje velkou roli. Získat si důvěru asijských národů, vzhledem k jejich povaze, je hodně obtížné. A když už se vám to jednou povede, je třeba na tom dále pracovat. Osobní kontakty Miloše Zemana a Si Ťin-pchinga, včetně někým kritizované návštěvy v Praze na jaře 2016, jsou toho dokladem. Navíc svědčí o tom, že pro čínskou hlavu státu čas strávený v Praze rozhodně ztraceným nebyl. Za pár týdnů se potkají znovu, je tu velmi osobní, osobně formulované pouto.

Zájem českých politiků o Čínu připomínal ještě před pár lety jakési závody typu „kdo tam dříve a častěji.” Momentálně to vypadá, že se situace v tomto směru zklidnila, je tomu opravdu tak?

Ano, je to dané větší koordinací ze strany českého ministerstva zahraničních věcí, a potažmo i z Hradu. Chystáme návštěvu pana prezidenta, máme koordinační roli, diskutujeme tu cestu. Situaci je třeba posuzovat nikoli podle jednotlivých prvků, nýbrž v celkovém kontextu. Máme dobré vztahy obou prezidentů, aktivní česko-čínskou komoru, úspěšné firmy. Společnosti jako PPF, Home Credit, Omnipol, Tatra Trucks nebo Škoda Auto dokládají, že se na čínském trhu prosadit dá. Chce to „jen” přijít se zajímavým produktem, který má šanci se uchytit. A když se to podaří, je to reference pro další trhy v regionu.

Jsou doporučení v Asii důležitější než jinde?

Myslím, že určitě, protože jsou odrazem esence, solidnosti těch firem, o nichž referují. Navíc se změnilo, řekl bych k lepšímu, tamní prostředí.

Číně se často vyčítá, že krade patenty, že s oblibou kopíruje. Jenže Čína má už sama vlastní patenty a chce si je chránit. Nedávno byli v Praze studenti jedné z prestižních Čínských vysokých škol a ti názorně předvedli, že má Čína mozky, vlastní know-how, že už to není rozvojová záležitost. Takoví studenti si mohou navíc vybírat, kam přijedou. Ale dali přednost Praze. Té Praze, kde nám narostl za poslední dobu počet čínských turistů o 100 procent, přijelo jich v minulém roce přes půl milionu. To se v Číně roznese, chytí se toho vysoké školy, ty už pořádají v Praze své výroční akce. To je potřeba podporovat...

Jak dlouho se připravuje cesta prezidenta do Číny?

Asi tak rok a půl. Jedna věc je technické zabezpečení mise, druhá obsahová náplň. Ze všeho nejdříve se musí najít důvod k návštěvě, nyní je to ten importní veletrh, kde by se měli prezidenti potkat.

Je už toto setkání potvrzeno?

Ano, všechno k tomu potřebné už máme. Pouze ladíme detaily, jede se tam podívat menší realizační tým. Programu mise bude dominovat ekonomická dimenze. Náš prezident bude mít dva až tři termíny, které se týkají ekonomické spolupráce. Odehrají se přímo na výstavišti.

Co se týče obsahu, komunikujeme s ministerstvem zahraničí a dalšími rezorty, abychom připravili také nějaké smlouvy, protože právě díky takovým návštěvám se daří dotahovat věci, které se vlekly třeba několik let. Prezidentovu cestu je proto nutné vidět v širších souvislostech, jde o příležitost, jak některými tématy pohnout a některé záležitosti dotáhnout do konce.

Jakou úlohu hraje vlastně Hrad ve sdílené zahraničně politické linii s diplomacií a vládou?

Vystupujeme ponejvíce v roli moderátora, zastřešujeme aktivity politického rázu na nejvyšší úrovni. Navzdory tomu, že prezidentská funkce nemá u nás tolik pravomocí jako v Číně, kde je Si Ťin-pching skutečnou výkonnou silou státu. Ale i v Česku je pro něj partnerem prezident, ne premiér, stejně jako je v Německu hostitelem tureckého prezidenta Erdogana prezident Steinmeier.

Důležité je také si uvědomit, že tam, kde končí domácí politika, začíná politika zahraniční. Ta má větší setrvačnost, a její negativní dopady se tak překonávají hodně dlouho. Nadto platí, že nemůžete mít dobré multilaterální vztahy, když nemáte v pořádku vztahy dvoustranné. Pokud se budete pořád s někým hádat, nemůžete hledat pochopení u jiných státníků. To v zahraniční politice nefunguje.

V jednom z předešlých rozhovorů jste nabádal, abychom Čínu nebrali jako solitéra, kdežto za součást asijského regionu. Co tím sledujete?

Že není žádoucí, abychom zase vytvářeli blokový pohled na svět. Čína má bezesporu své mocenské ambice, například v Jihočínském moři, to ale není důvod, abychom z ní dělali blok sám o sobě. Čína má svou historii, své sousedy, své historické zátěže a vazby, které ne vždy bereme při uvažován o Číně a jejích zájmech v potaz. A za druhé, Čína, ať by chtěla sebevíce, není a nemůže být soběstačná. Neumí pokrýt své potřeby, nestačí vyrábět. Potřebuje další know-how, investice, nemůže se uzavírat, jak byla v minulosti zvyklá. Potřebuje se naopak otevřít, ale nedělá to ani tak politicky, jako spíše otevírá dveře ekonomicky. Rovněž proto je nutné tam pronikat a podnikat, ideálně s co nejlepší znalostí čínského prostředí. Je to výzva se všemi příležitostmi a riziky, které k tomu patří. Nabízené šance je zapotřebí chytit za ruku, se správným výrobkem, který se trefí do poptávky a dokáže zaujmout.

Rudolf Jindrák

Vystudoval gymnázium v Říčanech a právnickou fakultu univerzity Karlovy. v roce 1986 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Byl generálním konzulem v Mnichově (1993–1995), velvyslancem v Maďarsku (1998–2001), Rakousku (2004–2006) a Německu, přičemž v Berlíně působil skoro osm let.

V letech 2001 až 2004 byl náměstkem ministrů zahraničí Jana Kavana a Cyrila Svobody. v srpnu 2014 se stal náměstkem ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, poté byl poradcem premiéra Bohuslava Sobotky. Na začátku roku 2017 si ho prezident Miloš Zeman vybral jako nového ředitele svého zahraničního odboru za Hynka Kmoníčka, který odešel jako velvyslanec do Spojených států amerických. Funkce se ujal 15. března. Je ženatý, má dvě dcery.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2020 ČTK

Reklama

31°C

Dnes je neděle 9. srpna 2020

Očekáváme v 11:00 29°C

Celá předpověď