Brutalismus Barrandova mostu

Barrandovský most je možná většinou Pražáků vnímán jako ten věčně ucpaný, vedoucí především do kopce na sídliště Nový Barrandov, ale skutečný most stojí šikmo přes řeku Vltavu v dramatické krajině pražské Kotliny. Zbytek navazujícího komplexu inženýrských staveb je více či méně standardní bez architektonických ambicí.

Když ještě totalitní vláda v roce 1973 rozhodla o stavbě důležité spojky mezi dálnicemi Praha - Brno, Praha - Plzeň a zároveň strakonickou a modřanskou silnicí, bylo ihned jasné, že se bude jednat o velmi náročné dílo. Původní návrhy vedly most kolmo k Vltavským břehům tak, jak je v Praze zvykem. Do dramatického údolí se tak ovšem dostával velmi cizorodý statický prvek. Krom toho se tím dopravní řešení značně komplikovalo.

Později byla ke zpracování přizvána dvojice architektů Karel Filsak a jeho syn Karel Filsak mladší. Pod jejich vedením dostala vize celého komplexu konečně jasný směr.

Místo dvou paralelních postavili jen jeden pilíř větvící se nahoře ve dvě ramena. Dynamicky zavlnili mostem šikmo k vodnímu toku, čímž zmenšili krajinotvorný vpád tak cizí struktury, jakou obří dopravní křižovatka jistě je. Na každém ze dvojice břehů umístili betonový monument, jeden z nich nese jméno rovnováha a druhý chrání schodiště z mostu proti dešti a slunci jakožto motiv otevřené dlaně.

Nepopiratelně vše - zvláště otevřená ruka - je inspirováno Le Corbusierovými poválečnými stavbami. Tento architektonický směr nese název brutalismus, aniž by šlo o hanlivé označení. Betonový purismus materiálu se nebrání specifickým tvarům, amorfního založení. Připomíná možnosti modelace zmíněného materiálu sahají mnohem dále než na panelovou nudu.

Ačkoliv byl most již mnohokrát proklet řidičem uvězněným v dopravní zácpě z Barrandova, ačkoliv ostrá zatáčka ze stejného směru je přímo magnetem dopravních nehod a ač je dnes brutalismus v takové podobě vlastně mrtvý, nejen díky vlně sprejerské kultury, musím se díla zastat.

Jeho hodnota spočívá za prvé v tom, že nezabral průhled vltavským řečištěm, za druhé nezatížil dramatickou barrandovskou skálu pohledově statickým prvkem. A za třetí?

Tu hlavní hodnotu spatřuji v jeho brutalistické architektuře. V tom těžko čitelném poselství.

Jako dítě jsem míjel dřevěná bednění denně cestou do základní školy a po rozebrání spatřoval v rozevřené ruce U - rampu na skate board, nebo něco nesmyslného. Se spolužáky jsme se shodli, že je to hnusné a byl konec...

Dnes vím víc, co jednotlivé prvky vyjadřují, rozumím jejich tichému poselství o tíze života, té, kterou nesou ramena mostu. Vím o potřebné rovnováze vyjádřené mistrovskou plastikou Josefa Klimeše, která se z podhledu zdá chvílemi jako vzepětí mocných křídel. Baladu o bezpečí a harmonii přečtu z odevzdané dlaně á la Corbusier v Čándígarhu.

Co na tom, že je to vše utopeno v zestárlé betonové šedi a že to často míjím nepovolenou rychlostí s hrůzou vytřeštěnýma očima, neboť po dopravní stránce tam opravdu není bezpečno. Já si vážím autorů, kteří udělali to nejlepší, co uměli a nedali se ovlivnit politickým pozadím doby. Most totiž tehdy nesl jméno Antonína Zápotockého.

A ta nečitelnost? Včera jsem viděl plout vikingskou loď pod Karlovým mostem. Majitelé ji používají, protože se vnutí a zaujme. Odhalují tím smysl podbízivé západní architektury typu Las Vegas, stačí si prohlédnout interiér Slovanského domu, Myslbeka, Carrefouru...

Já raději naslouchám dílům, která si vyberu, a ne takovým, která 'přepadají' na ulici, a vlastně tak útočí na mou svobodu.

O skutečné svobodě asi Karel Filsak starší věděl více, než by chtěl. Naučil se to jako vězeň v koncentračním táboře. A já si jeho díla vážím, byť je třeba neobdivuji.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

11°C

Dnes je pondělí 18. února 2019

Očekáváme v 9:00 2°C

Celá předpověď