Bourání pražských hradeb

Jako snad každé město, byla i Praha již od svých počátků v temném středověku sevřena pevným prstencem hradeb a opevnění, který měl v neklidných dobách zajistit bezpečí obyvatel a jejich majetku. Opevněná města byla rovněž i důležitými opěrnými body v častých konfliktech a tak není divu, že i v dobách relativně klidnějších bylo udržování opevnění věnována náležitá pozornost.

S příchodem novověku spojeným se změnami ve způsobu válčení i relativně značným poklesem frekvence ozbrojených konfliktů, se však otázka městských hradeb nejen v Praze problematizovala. Masivní opevnění se totiž zhruba od konce 18. století stávalo již očividně významnou brzdou v rozvoji města.

Vždyť například průchod do Prahy zabezpečovalo stále jen pouhých sedm bran. Mohutné valy, bašty a další obranná zařízení vzniklá jako nutná odpověď na rozvoj dělostřelectva navíc zabíraly ohromné plochy a blokovaly rozšiřování města. Platil stále i předpis o tzv. pevnostním rajonu, který zakazoval stavbu jakéhokoliv objektu v určité vzdálenosti od hradeb (zpravidla 600, ale i 1200 metrů), pokud to vojenské orgány zvlášť nepovolily. I pak ale platilo, že takový objekt musel být v případě válečného ohrožení stržen na náklady svého vlastníka.

Opevnění bránilo i rozvoji pozemních komunikací. Systém hlubokých příkopů obklopující město znemožňoval vybudování regulérních silnic až k branám, neboť poslední úseky cest musely podle předpisů vést po snadno odstranitelných dřevěných mostcích.

Jestliže pražská opevnění na jednu stranu představovala bariéru pro potřebný rozvoj, na druhé straně nepanovala vůbec jistota o smysluplnosti a účinnosti nákladně udržovaných hradeb.

Celý systém měl i z vojenského hlediska řadu víceméně zjevných nedostatků. Chyběla například předsunutá postavení, pevnostní prvky byly již mnohdy zastaralé a moderním požadavkům odpovídala alespoň v hrubých rysech snad jen Vyšehradská citadela. Během napoleonských válek, zejména v letech 1809 - 1813 bylo přikročeno k částečné modernizaci pražského pevnostního systému. V následujících více než třiceti mírových letech však opět vůle po nápravě uvadla. Jen vojenské orgány neustále požadovaly nové výdaje. Částečná rekonstrukce se tak dočkala například Hladová zeď a některé brány.

Impulsem pro samotné Pražany naopak bylo úspěšné ostřelování města generálem Windisgrätzem během revoluce roku 1848. Následně bylo proto přikročeno k zřízení některých nových fortifikací a dělostřeleckých stanovišť. Především finanční stránka věci a zvyšující se pocit zbytečnosti vynaložených prostředků způsobil, že ani tentokrát nebyly projekty dotaženy do konce.

Definitivní tečku za debatou o dalších investicích do překonaného obranného systému učinila tristní zkušenost z prusko- rakouské války roku 1866. Vzhledem k celkovému vývoji na bojišti a obavám z neúměrně vysokých ztrát byla 'pevnost Praha' nakonec vyklizena bez boje a okupována Prusy. Prostředky vynaložené na opevnění se tak rázem staly vyhozenými penězi.

Ještě v roce 1866 tedy František Josef I. vyslovil souhlas s likvidací hradebního pásu. Vojenský erár se však ze 'svých' pozic nehodlal stáhnou jen tak. O dva roky později vyšlo nařízení, podle něhož nejen že musela pražská obec bourání hradeb provádět na své náklady, ale nejdříve byla nucena pozemky na nichž se obranný systém rozkládal od vojenské správy za nemalé peníze vykoupit.

Není tedy divu, že likvidace hradeb probíhala jen pomalu. Samotné bourání začalo až 20. července 1874 v místech dnešní Florence. Práce pak pokračovaly až k dnešní stanici metra I. P. Pavlova a později i v dalších částech Prahy. Ohromná finanční náročnost tohoto podniku se neblaze podepsala i na jinak akcelerujícím rozvoji 'osvobozovaného' města. Pozemky získané zbouráním hradeb totiž město vesměs nevyužilo pro nové komunikace či volná prostranství nebo sady (to by byl vzhledem k vynaloženým nákladům nemístný luxus), ale raději je nabídlo k prodeji soukromníkům k výstavbě domů. Městu se tak sice vrátila část vložených peněz, Praha ale, na rozdíl od některých jiných měst, přišla o do budoucna neocenitelný volný prostor kolem bývalého městského jádra.

Bourání zbytků hradeb pokračovalo až do 20. let 20. století, kdy došlo na opevnění v okolí Pražského hradu. Zde také stojí dodnes jediná zachovaná městská brána (Písecká brána na Špejchaře). Zachována zůstala i část malostranských hradeb (Hladová zeď) a pevnost Vyšehrad, která však sloužila vojenským účelům až do roku 1911. Při pohledu na téměř v úplnosti dochovaná vyšehradská opevnění je tak nejlépe možné si dnes učinit obrázek o mohutnosti někdejšího pražského obranného systému.

Reklama

Právě zveřejněno

Všechny zprávy

Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2021 ČTK

Reklama

12°C

Dnes je středa 27. října 2021

Očekáváme v 21:00 7°C

Celá předpověď