Německá energetická politika bazírovala až do eskalace ukrajinsko-ruského ozbrojeného konfliktu na skoro až bezvýhradné důvěře ve Vladimíra Putina. Ruský plyn byl považován za univerzální záplatu, jež by zacelila každou trhlinu v procesu příklonu z novým druhům energie. Události ukazují, nakolik byla Angela Merkelová a politici SPD naivní, píše se v hostujícím komentáři týdeníku WirtschaftsWoche.
Je politováníhodné, že se Německo coby nejsilnější ekonomika Evropské unie – pod dlouholetou taktovkou Angely Merkelové, různými vládami napříč –, vydalo cestou vysokorizikové energetickopolitické strategie, předesílá Stephan-Götz Richter, autor příspěvku a ředitel Global Ideas Center v Berlíně. Celá tato politika byla založena, vedle různých “energetických odchodů”, na gigantické sázce: Vladimír Putin bude vždy natolik rozumný a předvídatelný, jako byli sovětští vůdci od 70. let až po současnost.
To byla od samého začátku velmi důvěřivá představa. Putinovy imperialistické ambice byly poměrně čitelné už před řadou let, když nepokrytě dávkoval světu své vize o Velké Rusi.
Toto prozření se dalo o to více očekávat od kancléřky, pro niž se její vlastní únik z okovů bývalé NDR stal údajně určujícím motivem pro celou politickou kariéru. Ona sama a rozliční političtí souputníci však nechtěli vidět věci, jak se mají. Potřebovali nabízet jistotu, že oslavovaný zvrat v německé energetice, umocněný tragédií v japonské Fukušimě, stojí na skálopevných nohou.
Nicméně při vše tom povyku kolem novot v generování a dodávkách energie nešlo tolik o energetickou politiku. Prvořadou roli hrály čistě mocenské vnitropolitické motivy.
Z tohoto pohledu byl celý kuriózní příklon k obnovitelným energiím ve Spolkové republice, jenž nemá v EU obdoby, od roku 1998 výsledkem faktické koalice tří politický stran. V éře Gerharda Schrödera, mluvíme o stupni jedna, šlo v letech 1998 až 2005 o strategické přizpůsobení se SPD tlakům Zelených. Ve stupni dvě, tentokrát už pod vedením Angely Merkelové, mělo Německo pro změnu co dělat s přitakáváním CDU-CSU téže “ekostraně”.
Takto zapadl plynovod North Stream 2 skvěle do mocenského kalkulu kancléřky. Své výhrady odůvodnila tím, že projekt má sloužit k tomu, aby byla vůči SPD poddajná.
S ohledem na krizi na Ukrajině je ale neodpustitelné, že dlouhodobá politička a šéfka federálního kabinetu setrvale mlčí.
Pravdou je, že Merkelová do dnešní doby svůj kritický názor na North Stream 2 coby na “čistě 
soukromo-hospodářský záměr” nevzala zpět. V kontextu dění mohlo přitom jít o začátek, o minimální slušnost toho, co mělo následovat.
Platí to o to více pro ženu, která se roky těšila, zvláště v době, kdy se USA ocitly ve spárech Donalda Trumpa, celosvětovému uznání jakožto ztělesnění hodnot západního světa. Navíc to vypadalo, že tuto roli, soudě při pohledu zvenčí, ochotně přijala.
Její dluh v podobě osobní omluvy (za shovívavost vůči Kremlu), případně vysvětlení, co ji k tomu vedlo, zůstává stále dluhem s prošlou dobou splatnosti. Škodí to jak pověsti německé demokracie, tak mezinárodnímu uznání mocnosti. Skutečnost, že to neučinila, se nedá omluvit přikázáním, že se bývalý politik nebude plést do agendy svých nástupců. Tady nejde o intervenci do denního byznysu vládnoucí garnitury, kdežto o historickou odpovědnost.
Protože až dosud Merkelová nepřipustila, že byla v pozici kancléřky de facto nejdůležitější politickou pomocnicí lobbisty ve prospěch Gazpromu Gerharda Schrödera. Od něj převzala nitky, které měly vést ke zprovoznění dodávek ruského plynu do Německa. Navzdory názoru, jímž se na plynovod netajila.
A co hůře, po celá ta léta Berlín, skrze své nákupy ruských energií, vydatně financoval ruskou vojenskou mašinerii. To dělá z debaty, zda by mělo embargo na ruské dovozy strategických surovin vůbec význam, zvláště palčivou rozpravu.
Bolestivé rovněž je, že si nemůžeme nalhávat, že to nebyla německá kancléřka, kdo aktivně spolupracoval s Putinem na tom, aby bylo Německo odkloněno od závislosti na dodávkách přes Ukrajinu. Její snažení v pozdní fázi úřadování, aby se tato země energeticky osamostatnila s pomocí příjmů z plynové branže, bylo minimem a přišlo příliš pozdě.
Jenže nejde ani tolik o plísnění kancléře/kancléřky. Všechny politické strany by se měly vydat na kajícnou pouť do Canossy. Místo toho jsme svědky úporného úsilí zamést vše nepohodlné 
pod koberec. Máme co do činění s německým hokynářstvím, které se dere na povrch a je stěží stravitelné.
Tváří v tvář útrapám ukrajinského obyvatelstva se jeví jako nejnehoráznější vyjádření německé vlády to, s nímž opakovaně přišel vicekancléř a ministr pro hospodářství a ochranu klimatu Robert Habeck – že přerušení dodávek energií z Ruska by ohrozilo sociální smír v Německu.
Tento postoj je opravdu těžké přijmout od státu, který je v zásadě neustále připraven “zalepit” každý problém svých voličů množstvím peněz. Vezměme jen vysoké výdaje na financování Kurzarbeit během pandemie koronaviru. Takovéto kramářské zaměření na vlastní prospěch nesedí k vládě, která svého času oprávněně kritizovala Donalda Trumpa za jeho politiku „America First”.
Proradnost, s níž se německé vládní strany spojily v kartel ticha, nemá obdoby. „Nenamočit si kožich”, zní nová forma pojetí odpovědnosti v tamní politice.
Kariéry, jak vidno, běží bez konce. Udělat závažné chyby nepatří delší dobu mezí důvody pro osobní diskvalifikaci. Je to z toho vůbec východisko? Jistě, je: je jím okamžitá stopka pro veškeré nákupy z Ruska. Stejně tak to, aby Německo konečně postavilo svůj obrat v energetice na geopoliticky a energopoliticky silné pilíře. Na celou tuto agendu vrhají politická selhání Angely Merkelové temné stíny.
