Ambasáda SRN v Praze byla pro uprchlíka z NDR branou ke svobodě

foto Téměř dva týdny spal ve špinavém oblečení na schodech, nemyl se a nečistil si zuby. Přesto Jens Hase (na snímku z 27. července 2019) na dobu, kterou v září 1989 jako devatenáctiletý mladík strávil na západoněmecké ambasádě v Praze, vzpomíná jen v tom nejlepším. Byla totiž pro něj - i pro zhruba 4000 dalších východních Němců, kteří se na velvyslanectví tísnili s ním - předělem mezi přežíváním v komunistické Německé demokratické republice (NDR) a životem ve svobodné zemi.

Günzburg (Německo) - Téměř dva týdny spal ve špinavém oblečení na schodech, nemyl se a nečistil si zuby. Přesto Jens Hase na dobu, kterou v září 1989 jako devatenáctiletý mladík strávil na západoněmecké ambasádě v Praze, vzpomíná v rozhovoru s ČTK jen v tom nejlepším. Byla totiž pro něj - i pro zhruba 4000 dalších východních Němců, kteří se na velvyslanectví tísnili s ním - předělem mezi přežíváním v komunistické Německé demokratické republice (NDR) a životem ve svobodné zemi, kde se navíc opět shledal s rodinou.

Právě touha znovu vidět rodiče, byla pro Haseho hlavním důvodem, proč se k útěku z východního Německa rozhodl. Oběma totiž především kvůli vážné srdeční nemoci otce komunistický režim v dubnu 1989 dovolil vycestovat na Západ, jejich synovi ale nikoliv. "Bylo to pro mě hrozné. Myslel jsem si, že už se nikdy neuvidíme," vzpomíná rodák z durynského Eisenachu. Už tak složitou situaci mu dál ztěžovala tajná policie Stasi, která ho na nádraží ani nenechala rozloučit se s matkou, za pár dnů mu odpojila telefon a v dalších týdnech zabavovala všechny dopisy od rodičů.

"Byl jsem od nich zcela izolován. Po dvou, třech měsících jsem vůbec nevěděl, kde jsou, ani, jestli táta ještě vůbec žije," vypráví Hase, který tehdy pomalu začínal propadat zoufalství. "Nemohl jsem ani pracovat, bylo mi tak špatně," říká dnes devětačtyřicetiletý muž. Do práce v místní automobilce Wartburg se sice nakonec ještě na chvíli vrátil, ale ani tam ho Stasi nenechala v klidu a snažila se ho získat pro spolupráci. Když odmítl, snížili mu plat.

Jinou cestu, než ze země odejít, pak už Hase neviděl. V polovině září se ze dne na den rozhodl uprchnout přes Československo, kam v té době směřovalo mnoho východních Němců v naději, že se přes západoněmeckou ambasádu v Praze dostanou na Západ. "Ráno v pět jsem vyrazil na nádraží a koupil si lístek do Prahy." Do československé metropole dorazil odpoledne po stresující cestě, jejímž vrcholem byla ponižující kontrola ze strany východoněmecké policistky na záchodě ve vlaku.

Ani v Praze to pro něj nebylo jednoduché, protože nevěděl, kde přesně západoněmecká ambasáda leží a už vůbec ne, jestli se na to někoho může zeptat, aniž by se vystavil nebezpečí. Ve studeném a deštivém dni proto 11 hodin chodil po městě a snažil se velvyslanectví najít sám. Když se mu to nepodařilo, chtěl vše vzdát. "Rozhodl jsem se, že se vrátím domů," řekl.

Cestou na hlavní nádraží ale na Václavském náměstí uviděl taxi a odhodlal se k poslednímu pokusu. I když ho taxikář nejprve odmítal svézt, Hase ho nakonec i za pomoci všech peněz, které s sebou měl, přemluvil, aby ho dovezl alespoň do blízkosti západoněmecké ambasády. Po dalším bloudění městem se mu v noci už i spolu s trojicí dalších východních Němců podařilo velvyslanectví najít.

Když u něj spatřil československé policisty, dal se do běhu. Policisté na něj volali, aby okamžitě zastavil. "Pak šlo všechno hrozně rychle, trojici (východních Němců) jsem úplně ztratil a za běhu přemýšlel o tom, jestli to bolí, když budou střílet," vzpomíná. Podařilo se mu doběhnout k zadní části velvyslanectví k plotu, který znal ze zpravodajství západoněmecké televize. "Vůbec nevím, jak jsem se přes něj dostal," říká. A pak si vzpomíná až na chvíli, kdy v bahně a s pořezanou rukou seděl na západoněmecké půdě. "Věděl jsem, že tady na mě už nikdo nemůže."

V tu dobu v areálu ambasády ještě nebylo tolik uprchlíků, takže si Hase našel místo na schodech, kde mohl spát. Jak v dalších dnech východních Němců přibývalo, ubývalo místa v budovách ambasády i na rozbahněné zahradě. Jednoduchá v tu dobu nebyla ani hygienická situace. "Myslím, že jsem se dva týdny vůbec nemyl a ani si nečistil zuby," řekl Hase, který si vybavuje také předlouhé fronty na toalety, do nichž se chodilo čekat už v momentě, když se člověku ještě vůbec nechtělo na záchod. Přesto podle něj i díky skvělé práci zaměstnanců velvyslanectví a pomoci řady Čechů, kteří nosili ovoce a další jídlo, lidé většinu času dokázali strávit bez vážných sporů a konfliktů.

Přechodným domovem byla západoněmecká ambasáda tisícům východních Němců do konce září. "Ještě 30. září odpoledne jsme vůbec nevěděli, že se něco stane. Nikdo neměl ani tušení," vzpomíná Hase na jeden z nejdůležitějších dnů svého života. Že se něco změní, mohl tušit od momentu, kdy na schodech ambasády, na nichž spával, uviděl západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera. "Je něco nového, pane Genschere?" stačil se ho zeptat, když šel okolo. Na to ministr odvětil, že uprchlíkům skutečně přijel něco sdělit a že se mají shromáždit na dvoře velvyslanectví.

Na jeho slova si ale napjatý dav, který chvílemi skandoval hesla jako "svoboda, svoboda", musel dlouhé desítky minut počkat. "Strašně dlouho nepřicházel a řada lidí to považovala za špatné znamení," říká Hase, k němuž se v těch chvílích davem doneslo i množství spekulací a fám o tom, že se všichni budou muset vrátit do NDR. "Bylo to těžké, protože nikdo nevěděl, co se děje."

Genscher se na balkóně ambasády nakonec objevil před 19:00. "Tak hlasitě bych snad nekřičel ani na koncertu Bruce Springsteena," popisuje svou reakci Hase. V úplné šílenství pak lidé propukli, když jim oznámil, že budou moci vycestovat do Spolkové republiky Německo (SRN). Jeho poslední slova přitom úplně zanikla v hlasitém jásotu.

"Bylo to neskutečné. Jako ve filmu," říká muž, který už zhruba dvě hodiny poté seděl v prvním vlaku, který z Prahy přes NDR směřoval do západního Německa. Do bavorského Hofu souprava přes obavy řady cestujících, že se při průjezdu východním Německem něco stane, první říjnový den brzy ráno dorazila bez incidentu.

"Hodně mluvíme o přistání na měsíci, o Armstrongovi. Tak jsem se také cítil, když jsem poprvé vkročil na západoněmeckou půdu," líčí Hase, jehož vlak na nádraží nadšeně vítaly tisíce lidí. Pro devatenáctiletého mladíka ale v tu chvíli bylo nejdůležitější, najít rodiče. Obrátil se proto hned na zaměstnance zdejší církevní misie, jestli by mu nedokázali pomoci. "Po asi dvaceti minutách jeden z nich přišel a řekl: 'Našli jsme tvé rodiče'. Dodnes nevím, jak to dokázali," řekl muž, který se v Bavorsku pak usadil.

"Dali mi do ruky telefon a telefonní číslo, které jsem kolem půl sedmé vytočil. Zvedl to můj táta," popisuje Hase. "Řekl jsem: 'Tati, jsem na Západě, přijedu za vámi'. Začal brečet a já jsem taky brečel jak malé dítě. Určitě pět minut jsem nebyl schopen slova. Byl jsem strašně rád, že ho slyším, vůbec jsem předtím nevěděl, jestli ještě žije."

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2019 ČTK

Reklama

18°C

Dnes je pátek 20. září 2019

Očekáváme v 1:00 8°C

Celá předpověď