Respektovaný týdeník WirtschaftsWoche vystavil velké koalici dnes už exkancléřky Angely Merkelové nelichotivou ekonomickou bilanci. Příliš mnoho regulace, děravá infrastruktura, neefektivní administrativa, raketově rostoucí ceny energií. Receptem jsou podle expertů skutečné reformy.
Na pomoc si bere německé periodikum další uznávaný titul, britský Economist. Ten platí už léta za pečlivého analytika stavu, v níž se Spolková republika nachází, a výkonu, jakého je v daný moment schopna. V roce 1999 označil ostrovní magazín Německo přímo prorocky za “nemocného muže Evropy”. Následovaly hospodářsky tíživé roky, poznamenané slabým růstem HDP a stoupající nezaměstnaností. Zvrat přišel s letopočtem 2005: v závětří doznívajících Hartzových reforem, tedy na svou dobu průlomových změn na trhu práce, umístil londýnský list na svou titulní stranu energií sršícího říšského orla se swarzeneggerovskými svaly a zapěl chválu na oživení německé ekonomiky. O pět let později, 2010, následovala 14stránková óda na “motor Evropy”.
Na vlně vlastní spokojenosti
Nyní, na konci 16leté éry Angely Merkelové, věnovali Britové Německu opět pozornost, a to ve formě speciálního vydání s názvem„After Angela“. A po 22 letech obrátili znovu palec dolů. Economist poukazuje na nevyřešené demografické problémy, na krizi důchodového systému a kroutí nevěřícně hlavou nad zchátralým stavem německé infrastruktury obecně, myšleno včetně škol, dopravních spojení a telekomunikací. “Jde o pohled zvenčí, na němž je vlastně vše pravda,” konstatuje WirtschaftsWoche.
Špičkoví němečtí ekonomové v zásadě souhlasí a nabízejí vysvětlení. Clemens Fuest, od roku 2016 prezident Institutu pro ekonomický výzkum Ifo a ředitel Centra ekonomických studií na univerzitě v Mnichově, připomíná, že v uplynulých 10 letech bylo reformní snažení minimální, růst a produktivita práce stagnovaly a investice, vázané na růst HDP, byly drženy při zdi.
V začátcích svého vládnutí byla přitom Merkelová reformně snaživá, třebaže profitovala do jisté míry z restrukturalizační Agendy 2010 svého předchůdce Gerharda Schrödera.
S postupem času, podotýká Fuest, začal však reformní oheň skomírat a kabinet začal místo nepopulárních řezů rozdělovat voličům dárky. SPD přišla s důchody v 63, CDU/CSU vyrukovaly s uznatelným penzijním nárokem za výchovu dětí narozených před rokem 1992. “S ohledem na poměrně dlouhodobou konjunkturu zavládl všeobecný názor, že vše běží jak má, že není třeba vymýšlet nové věci a že je možné naprosto v pohodě přerozdělovat, čeho bylo nabyto,” líčí Fuest.
Proklatě drahý energetický rébus
Důsledky na sebe nenechaly čekat. Přišly v podobě příklonu k plánovitému hospodaření a příliš drahého obratu v energetické politice. K tomu se přidal letargický přístup k daním, kde se od roku 2008, čili z doby před finanční, hospodářskou a dluhovou krizí, prakticky nic nepřihodilo. “Německo zaostává ve vzdělávání sociálně slabších, o digitalizaci se více mluví, než se pro ni dělá,” vypočítává Fuest. Slova uznání má stabilizaci státních peněz.
Gabriel Felbermayr, prezident Instituts für Weltwirtschaft (IfW) v Kielu zdůrazňuje, že technologicky a logisticky patří spousta německých firem ke světové špičce. “Jenže adresa Německo jako celek je spíše v marodném stavu,” připouští. Pro novou spolkovou vládu, která se tvoří, vidí největší výzvu právě zde.
Znalci se shodují, že největší svízel představuje zmíněná energetická politika a s ní spojené zdražování. A to jak pro Němce, tak pro Evropu. V hře je možný odklon od jádra, další zastropování těžebních limitů, stejně jako plán B, jenž by zohlednil výpadky v zelené energetice (větrníky bez větru). To vše bude signálem pro EU, speciálně pro okolní země. V sázce je oslabení tržní pozice německých podniků, která může mít při jejich provázanosti s evropskými a hojně českými partnery dopad i jinde.
V žebříčku globální konkurenceschopnosti, který sestavuje švýcarský institut IMD, patří Spolkové republice 15 místo. Na vině jsou neochota k reformám a strukturálním zásahům. Lépe jsou na tom například Švýcarsko, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko či Singapur. Aktuální pořadí je o dvě příčky lepší než to loňské, pro jednu z největších světových ekonomik je to ale špatné vysvědčení. Pro EU jakbysmet.
