Angela Merkelová provedla Německo a Evropu četnými krizemi, pomyslná cesta do cílové stanice byla často hodně klikatá. Zásluhy jí nikdo neupře, nicméně její politický styl “vyčkávací klidné síly” se přežil. Spolková republika a unie potřebují lídra, který jim udá směr. Po volbách do Spolkového sněmu to bohužel vypadá, že zůstane u zbožného přání.
Květen 2020. Evropská unie jedná o záchranném balíku pro ekonomiky členských států EU, zasažené pandemií nového typu koronaviru. Ve hře, podle návrhu německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, je 500 miliard eur. Čili suma podobná těm, se kterými měla Evropa co do činění, když v dluhové krizi před 10 lety zachraňovala “slabší kusy” na jihozápadních a jihovýchodních periferiích. Včetně kdysi ukázkového Irska. “Jde o milník, který je v německém zájmu,” sděloval loni web veřejnoprávní televize ZDF. Oproti optimismu stála skepse, že jde o krok ke společnému zadlužování v unii, protože Evropská komise – “realizátor” této záchrany –, si musí půjčit peníze bezprecedentně na finančních trzích.
Pohled na přiloženou infografiku ukazuje, jak to vše nakonec dopadlo. Z pohledu alokovaných finančních prostředků a potřeb covidových marodů asi dobře. O jistém milníku může být přesto řeč. Protože Merkelová, v tuto chvíli už exšéfka spolkového kabinetu, zařadila pro svou zemi pozoruhodnou politickou výhybku.
Miliardová daň za evropanství
Byla to právě ona, která byla od začátku proti jakémukoli půjčování si peněz ze strany unijní exekutivy. Výsledek je tudíž pravým opakem toho, co si Němci – nejsilnější ekonomika na kontinentu – ústy své kancléřky přáli. Tedy žádné dluhy, jež budou ve prospěch celku splácet všichni v EU.
Sporný počin, který přesto prošel, znamená pro Berlín zhruba toto: Spolková republika dostane z pomocného balíku možná nějaký drobet, na splácení pohledávek EU zato přispěje z titulu svého hospodářského výkonu a pozice jasného čisté plátce do společné pokladny zdaleka nejvíce. A to skoro z jedné třetiny, dlouhodobě má jít o 135 miliard. Což jde o příspěvek na přerozdělování, který nemá v dějinách unie obdoby.
Proč však zanechala Angela Merkelová své končině takovýto závazek? Komentátoři se shodují, že ji k tomu vedly obavy o soudržnost EU, případně snaha čelit kritice některých států, že Německo nebylo k Itálii či Španělsku za korony až tak vstřícné…
Prostě onen druh solidárního evropanství, který Merkelová razila od svého nástupu k moci v roce 2005. K tomu připočtěme její strach z posilování vlivu Ruska a Číny ve východní Evropě, potažmo skutečnost, že ekonomiky EU jsou největšími obchodním partnerem Němců. Ruku na srdce, k čemu je obchodní partner s podlomenými koleny?
Ze solidarity se tím pádem stává pragmatický německý kalkul s logickou snahou udržet si příjem z důležitých odbytišť. A také argument pro to, že dosti bylo Angely Merkelové. Respektive že už stačilo pozic a taktik, které představovala a předváděla. “Žádoucí je nový politický styl,” napsal natvrdo portál Deutsche Welle. “Protože výzev, kterých přibylo, je prostě příliš mnoho,” zdůraznil stejný zdroj.
Čekání na bod zlomu
Dlouholeté političce vyčítá tato německá veřejnoprávní rozhlasová a televizní společnost pro vysílání do zahraničí, že ve všech krizích, jimiž prošla a jež dokázala ukočírovat tak, že je EU přežila, vyčkávala do posledního okamžiku, než přišla s rozhodnutím. Sloveso “merkeln” (chovat se po merkelovsku) se ostatně stalo slovem roku 2015 mezi německou mládeží. “A takto tomu bylo celých těch 16 let,” přisazuje si Deutsche Welle.
Nechyběly prvky odvahy. Během finanční a hospodářské krize, která se přivalila do eurozóny v roce 2009, podobně jako poté v případě předluženého Řecka, se Angela Merkelová zpronevěřila jak dogmatu rozpočtové disciplíny mateřské CDU, tak protiřeckým náladám svých voličů. Ačkoli zpočátku tvrdila, že podobná řešení nepřicházejí v úvahu. Názor otočila teprve v momentě, kdy stála EU na pokraji finančního kolapsu.
Když se pak v roce 2015 vydal k německým hranicím milion syrských běženců, Merkelová opět jen reagovala. Pokyn, aby Německo své přechody nezavřelo, byl politicky odvážný a korektní, připomíná Deutsche Welle. Jenže přišel zase až v moment, že bylo zřejmé, že dohoda o společném evropském dělení uprchlíků nebude a že například Maďarsko situaci nezvládá.
A konečně je tu ukázkový příklad v podobě úvodem zmiňovaných protikoronových bondů. Tedy ono společné zadlužení, pro Merkelovou dlouhodobá noční můra – a ve finiši opět přitakání po několika odřeknutích. V této kauze, tváří v tvář pandemii, byla paradoxně méně pochopitelná původní NE” než konečné “ANO”.
Hledá se vizionář. Zn. Dlouhodobě
I proto se analytici přimlouvají za to, aby byl její nástupce aktivní vizionář. Byť nadále platí, že s německým pohonem EU mají dodnes někteří problém. Potíž je v tom, že tato volání zaznívala před nedělí 26. září. Nyní, v kontextu výhry SPD a jejího tahouna Olafa Scholze, nebo obráceně, po prohře CDU na čele s Arminem Laschetem (jenž by byl očekávaným bossem stejně jen stěží), jde spíše o zbožná přání…
Jistě, EU – potažmo Německo – potřebují někoho, kdo nebude pouze týmovým hráčem, ale kdo umí točit kormidlem. Ovšem ruku na srdce: objevil se na kontinentu někdo takový dejme tomu za posledních 10 let? Vezmeme-li v potaz posty od šéfů Evropské komise, předsedů Rady EU nebo Evropského parlamentu přes národní vlády po zkušené diplomaty, pár zajímavých osobností by se našlo. Avšak o lídra nikdy nešlo… Důsledkem je jistá setrvačnost, v níž unie po léta jela. Až do korony.
Může to být nakonec sled dramatických epidemiologických, ekonomických a společensko-kulturních pohrom, který přinese zvrat. Třeba ono kývnutí na společné zadlužení v zájmu celku, nebo nebývale rychlá reakce ohledně přijetí evropského digitálního pasu v zájmu obnovení svobody pohybu v EU a žádoucího oživení turistického ruchu. Pořád platí, že není radno chválit ráno před večerem. Faktem je, že ať budou unijní zítřky jakékoli, v čele největší politické a ekonomické síly EU už nebude stát Angela Merkelová.
