V dnešní době mají investoři bez rozdílu velikosti možnost alokovat svoje volné peněžní prostředky do akcií prakticky po celém světě. Díky internetu a moderním technologiím se mohou rozhodnout zdali nakoupit tituly v USA, Německu či zůstat doma a pořídit si některou českou blue chips (ostatní české tituly nestojí za řeč).
Česká republika je institucionálními investory řazena mezi emerging markets, tedy země jejichž ekonomiky se rozvíjejí a obvykle trpí řadou problémů (politická nestabilita, byrokracie a špatná regulace, nejistota v oblasti měnové politiky, korupce, špatné fungování finančního systému a soudnictví atd.) a které se postupně přibližují standardům vyspělého světa. Tyto změny jsou přitom obvykle doprovázeny hospodářským růstem. Z logiky věci vyplývá, že by se tento vzestup měl projevit v růstu kurzů akcií. Tato očekávání jsou motivem proč investoři podstupují měnové riziko, riziko nedostatečné likvidity, neefektivnosti trhů, nižší informační otevřenosti. Stimulem je i podpora privatizace, otevřenost k zahraničním investicím a zlepšující se kvalita právního systému.
Výběr na pražské burze je sice značně omezený( 7akciových titulů + fondy před otevřením) ovšem to není argumentem proč neinvestovat. Skutečnost , že se Česká republika nachází ve fázi kdy se snaží zařadit mezi klasické vyspělé země sebou přináší řadu zajímavých příležitostí. Jednou z hlavních je proces privatizace. Stát jakožto vlastník totiž není tím nejlepším správcem majetku. Nalezení silného strategického majitele obvykle vede ke zlepšení řízení společnosti a hospodaření. Zprivatizované společnosti navíc přitahují větší zájem portfoliových investorů.
Majitelé již zprivatizované České spořitelny by mohli vyprávět o tom, jakým vývojem prošly jejich akcie v průběhu posledního roku. Nový silný strategický vlastník ( s podporou státní očisty) přispěl ke zlepšení vnímání banky a je zárukou, že se restrukturalizace banky bude ubírat tím správným směrem. Podobný vývoj lze čekat u Komerční banky. Zde navíc již samotný průběh privatizačního procesu přináší akcionářům tučné přírůstky. V posledním roce tak byly české bankovní tituly jedinečným přístavem v rozbouřeném akciovém moři. Někdo může namítnout, že vývoji bankovních akcií vydatně přispěl stát svými garancemi a to se nebude opakovat. Ano další privatizované společnosti něco podobného ztěží potká. Telekomunikační tituly jež jsou další v řadě se ovšem díky nedávnému dramatickému propadu svých akcií dostaly na cenové úrovně, které neodpovídají jejich reálné hodnotě. Nákup Českých radiokomunikací, které nový vlastník pravděpodobně postupně rozprodá, by se díky hodnotě jejich majetku měl v dlouhodobém horizontu vyplatit. Český Telecom se nezúčastnil nesmyslně drahých nákupů UMTS licencí, na rozdíl od jeho západoevropských kolegů není výrazně zadlužený a jestliže bude 100% vlastníkem Eurotelu lze jen těžko věřit, že by o něj nikdo nestál. Akcie elektrárenské společnosti ČEZ již dlouhodobí portfolioví investoři pravidelně nakupují a nebýt problémů ohledně Temelína mohli by se těšit z kurzových zisků již nyní. Petrochemický gigant Unipetrol je s cenou pod 60Kč rovněž fundamentálně podhodnocený.
Na vyspělých kapitálových trzích bývá dobrým zvykem, že společnosti se o svůj zisk dělí se svými akcionáři formou dividend. Tato dobrá tradice se dostává také k nám. Po Philip Morris se další vlaštovkou možná stane ČEZ, následovat by mohl Český Telecom. Banky přijdou na řadu v následujících letech. Pro portfoliové investory jde jistě o pozitivní zprávy.
Rizika samozřejmě existují. S těmi ale musí počítat akcionáři po celém světě. Rostoucí deficit veřejných financí ČR se může stát vážným problémem. Mnohé mezinárodní instituce již před ním dokonce varovaly. Pokud situace potrvá, odrazí se negativně již v letošní hodnotící zprávě EK. Útlum evropského hospodářství kam směřuje 70% tuzemského exportu, znamená pokles možnosti vývozu českého zboží. 
Ve dvouletém horizontu mají ovšem české blue chips všechny předpoklady pro to, aby svou výkonností překonaly vyspělé kapitálové trhy.
xpd
