Špotáková se prý mezi dvěma světovými tituly příliš nezměnila

foto Atletické MS v Londýně. Česká oštěpařka Barbora Špotáková se raduje z titulu mistryně světa.

Londýn - Oštěpařská mistryně světa Barbora Špotáková si připadá takřka stejná jako před deseti lety, kdy v Ósace na mistrovství světa triumfovala poprvé. To také považuje za důvod, proč se udržela ve světové špičce a dokázala v šestatřiceti letech znovu zvítězit. Na MS nebo OH takový pocit nezažila pět let, o to víc si ho na oblíbeném stadionu v Londýně vychutnávala.

V roce 2007 získala Špotáková první velký titul. Pak se stala dvojnásobnou olympijskou vítězkou a matkou syna Janka, v jádru ale zůstala i po deseti letech stejná. "Právě proto, že jsem se nezměnila, jsem vyhrála. Připadám si, že hrozně moc věcí je stejných jako v Ósace. Pocity, příprava. Snažím se být furt stejná, mám stejný kamarády, co jsou tady, to jede pořád stejně, zaplaťpánbůh," popisovala.

Zlato v Ósace bylo po druhém místě na mistrovství Evropy v roce 2006 její druhou velkou medailí. Od té doby je světová rekordmanka medailovou jistotou téměř na každém šampionátu. Zklamáním pro ni bylo hlavně mistrovství světa v Pekingu 2015, kde skončila devátá. Tehdy se po odchodu od Jana Železného zkoušela připravovat sama, ale celá sezona byla rozpačitá. "Rok 2015, kdy jsem se trápila, ten byl takovej nepříjemnej. Nerada na to vzpomínám, ale hodně mě to naučilo," řekla nejlepší světová oštěpařka poslední dekády.

Po neúspěchu v Pekingu se vrátila k trenéru Rudolfu Černému, se kterým před odchodem k Železnému strávila jedenáct let. "My jsme se pak potkali v nových životech a všechno to klaplo. Nějak nám to spolu funguje, evidentně jsem dobře připravená. Jsem odpočatá, mám hodně energie," pochvalovala si.

Medaile na tomto šampionátu poprvé dostávají také trenéři, Špotáková měla tu pro Černého schovanou. Kousíček z ní by ale ráda věnovala i světovému rekordmanu Železnému. "Všechno o házení mě naučil Honza Železný. Musím poděkovat i jemu, má na tom taky velký podíl," doplnila Špotáková.

Neumí si vysvětlit, proč se právě jí tolik daří. "Ani nechápu, jak můžu něco takového zažívat. Jak si to zasloužím? Čím to je? Já nevím," vykládala a v očích se jí leskly slzy dojetí. Nezvládla by to bez podpory okolí. "Snažím se to dělat dobře, nějak se to vyplácí. Nejmíň je to moje medaile. Je to samozřejmě medaile všech lidí, kteří jsou okolo mě. Protože člověk sám nedokáže nic," vysvětlila.

Už loni měla pocit, že nebýt zlomené nohy v přípravě, mohla to být její sezona. Nakonec v Riu vyválčila bronz a rozhodla se pokračovat, aby ukázala soupeřkám, že by s ní stále měly počítat. Souboj generací v Londýně jako nejstarší finalistka ovládla. Byl by to pohádkový konec veleúspěšné kariéry, ale nemusí to být její závěrečná kapitola.

V roce 2020 jsou olympijské hry v Tokiu. "To je možná jediná motivace, která by v mé kariéře mohla být. Je to také moje oblíbené místo. Bylo by to velmi pěkné tam závodit, ale je to ještě dlouho. Nejsem opravdu nejmladší," vysvětlovala. V Tokiu by jí bylo 39 let, mohla by tam získat svou čtvrtou olympijskou medaili.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2017 ČTK

Načíst další článek

5°C

Dnes je pátek 15. prosince 2017

Očekáváme v 19:00 0°C

Celá předpověď