Dejte mi batoh, dejte mi divočinu… a zbytek si můžete nechat!

foto Společné foto výpravy přes Brooksovo pohoří.

Podobnými slovy vyjádřil svůj obdiv k severské přírodě a svou touhu po severu známý cestovatel a etnolog Knud Rasmussen. Putoval Arktidou a snažil se pochopit život lidí odloučených od civilizace, sbíral jejich slovesné tradice a možná se snažil dobrat i vlastních eskymáckých kořenů. Jeho slova platila zimě a psům, s nimiž byl na cestě. I když se jedná o nadsázku, je jasné, co pro něj sever a jeho psi znamenali!

Medvědi a národní park Gates of the Arctic

Seděl jsem na kameni nad řekou v nekonečném prostoru zvlněné rezavé tundry a pozoroval v dálce dva mladé medvědy, jak na jednom z mnoha kamenitých pahorků přehrabávají půdu, obracejí balvany a hledají mrštné sviště. Z mého místa jsem měl dobrý výhled do krajiny a medvědi o mně zatím, jak se zdálo, nevěděli. V klidu jsem jedl čokoládovou tyčinku a užíval si hřejivého odpoledního slunce.

Medvěd v národním parku Gates of the Arctic.

Protože nebylo možné pokračovat v chůzi po tomto břehu řeky, rozhodl jsem se po přestávce přejít na prudký druhý břeh. Jakmile jsme sešel k řece, ztratil jsem medvědy z dohledu, ale zanechal jsem je na jejich kopci v domnění, že jsou zaměstnáni vyhrabáváním tučných svišťů. Vylezl jsem opět nad řeku, půda tu byla všude podmáčená a drny, mezi kterými bylo nutné se proplétat, zvlášť vysoké. K mému překvapení jsem spatřil oba medvědy v říčním korytu pode mnou, vypadalo to, že se honí a hrají si, když v tom se rozeběhli přímo ke mně a pro mě náročný terén tundry překonávali jako by běželi po speciálně upravené trati... Ruka mi mimoděk sjela k bedernímu pásu batohu, kde byl upevněn pepřový sprej a zároveň jsem se snažil najít místo, kam bych vylezl a zapůsobil tak na medvědy svou výškou. Ti se mezitím přiblížili už zhruba na dvacet metrů, zpomalili a opatrně, ale beze strachu stále zmenšovali vzdálenost mezi námi. Střídavě větřili a zastavili se ve vzdálenosti pouhých deset metrů ode mě. To už jsem měl pepřový sprej dávno vytažený z pouzdra a neustále na medvědy mluvil v naději, že nakonec přece jen rozpoznají, že nejsem vhodná kořist...

V národním parku Gates of the Arctic, bráně do arktické části Aljašky, žijí stále ještě medvědi v divočině, na obrovském území rozlehlých bezlesých hor a tundry. Sem, do odlehlého Brooksova pohoří, jsme se vydali v srpnu loňského roku, abychom se pokusili horami projít a překonat vzdálenost zhruba 180 kilometrů krajinou bez cest a silnic, krajinou, která je těžko dostupná a kde je každý odkázán jen sám na sebe.

Začátek cesty

Velmi brzy ráno jsme dorazili do města Fairbanks na Aljašce jsme ještě tentýž den odletěli malým letadlem do osady Coldfoot na okraji hor. Tady jsme dokoupili benzín do vařičů a naposledy se najedli v malé restauraci pro řidiče náklaďáků. Coldfoot vlastně ani žádná osada není, je to jen seskupení několika budov u silnice, jediné silnice, která vede až k pobřeží Severního ledového oceán a protíná severní oblasti Aljašky. Odsud tvoří povrch silnice pouze uježděný štěrk, nalevo i napravo od silnice se rozprostírá divočina.

Vydali jsme se dál do osady Wiseman, kde jsme chtěli začít náš přechod hor. Wiseman je osada založená na začátku minulého století a těsně spjatá se jménem Roberta Marshalla, který podrobně popsal historii tohoto místa a propagoval zřízení národního parku Gates of the Arctic v oblasti Brooksova pohoří. Jemu vděčí národní park i za své jméno – branami Arktidy pojmenoval Marshall dvě výrazné hory v oblasti, kde končí řídký les a začíná drsný svět holých horských masivů a údolí s ledovými řekami.

Jak se putuje horami na severu

Právě údolí a koryta řek odedávna slouží jako jakési cesty jinak neschůdným terénem hor. Stovky jezer a tůní, které jsme míjeli jako louže za deštivého dne, svědčí o tom, že se tu nachází trvale zmrzlá půda, permafrost. V létě voda z roztátého sněhu nemůže proniknout do země a zůstává na povrchu a celá krajina se tak během teplých měsíců promění v podmáčené louky a mokřiny. To způsobuje, že se téměř neustále brodíme vodou, a to i když stoupáme do kopce! Kromě močálů znesnadňují pochod drny tundry, mezi nimiž někdy úspěšně, někdy méně úspěšně kličkujeme a snažíme se s těžkými batohy neztratit rovnováhu, což by v horším případě znamenalo zlomenou nohu.

Přestože jsme tak vysoko na severu, dobře se tu daří specifické severské vegetaci. Je těžké představit si, že kolem vodních toků je porost keřů, olší a vrbiček tak hustý jako někde v tropickém pralese! Houštiny jsou neuvěřitelně spletené, větve keřů a zakrslých stromků houževnaté a nepoddajné, zelené peklo člověka i s batohem pohltí a vyplivne zničeného a vyčerpaného jen o několik metrů dál.

Občas se nám podaří najít cestu podél roklí, na nízkých vršcích, které jsou tvořeny štěrkem a nízkým porostem borůvek. Ovšem to je spíše výjimka, většinou nezbývá než volit mezi korytem řeky a pochodem v nerovné tundře.

Setkání s losem

Průchod horami trvá zhruba 11 až 12 dní, ovšem za předpokladu, že průběh cesty nebude narušen například špatným počasím nebo nějakou nepředvídatelnou událostí. Držíme přibližně severní kurz a překonáváme denně nespočet potoků, říček, ale i větších a mohutnějších toků. Terén kolem řek je nepřehledný, je třeba tu postupovat velmi obezřetně, všude jsou čerstvé stopy přítomnosti medvědů. Když jsme procházeli řídkým lesem a scházeli do údolí k řece, zaregistrovali jsme vlevo od nás nějaký pohyb. S napětí, ale hnáni zvědavostí, jsme shodili batohy a pustili se opatrně k místu, kde se s jistotou pohybovalo veliké zvíře. Po několika desítkách metrů jsme vyšli z lesa na prostranství tvořené keři a občasným hustým porostem olší. Naskytla se nám úžasná podívaná na majestátního losa, který naprosto nerušeně procházel planinou a pásl se v letním odpoledním slunci. Několik fotografií, los se oklepal, vztyčil mohutné paroží a ladným krokem zmizel v lese na protější straně. To, co nám připadá jako neprostupná houština, překonávají zdejší zvířata s lehkostí a elegancí. Pro nás je každý kilometr vítězstvím a každá další překonaná řeka triumfem. Nedá se samozřejmě tvrdit, že by to byl boj o život, ale člověk si tu jasně uvědomí, že to, co známe z našich končin, prostorové dimenze a způsoby, jak se pohybovat v přírodě, tu prostě neplatí.

Arktické regiony jsou plné příběhů duševních a tělesných útrap a bojů lidí, kteří se pokoušeli spojit svůj osud s touto krajinou nebo s ní dokonce dosáhnout jakéhosi souznění. Přání, sny a naděje patří k téhle části země stejně neodmyslitelně jako vítr, zvířata, žijící v odloučenosti hor a řídce porostlé plochy tundry a skal.

Anaktuvuk Pass

Kromě údolí řek jsou pro přechod typické horské průsmyky. Taková sedla překonáváme celkem čtyři a koneckonců i cíl naší cesty, vesnice Anaktuvuk, je také takový dlouhý horský průsmyk, kterým táhnou stáda severských sobů karibů a který je hradbou hor chráněn před bouřlivými větry vanoucími tundrou od pobřeží Severního ledového oceánu.

Anaktuvuk Pass je typickým příkladem toho, jak na severu Aljašky i sousední Kanady probíhalo usazování domorodců a jejich přeorientování na naprosto odlišný způsob života. Podobné příběhy jako v Anaktuvuku se odehrávaly v posledních 50 letech minulého století ve stejném sledu všude v Arktidě. Lovci, žijící nomádským způsobem života, se usadí na jednom místě, aby mohli obchodovat – to vyžaduje radikální změnu původního života. Ztrácí se původní jazyk, sociální, náboženské a politické zvyky a stravovací návyky jsou pod silným nátlakem misionářů, byrokratů a cizích podniků a firem podkopány. Vlastnosti, které umožňovali přežít – znalosti lovců, schopnost mužů a žen udržet rodinu při životě, způsob vědění a znalostí o životě, které se zakládají na trpělivosti a rozhodnosti – tyto vlastnosti byly příchozími bělochy málo ceněny. Naopak se snažili přesvědčit je o nezbytnosti jiných ctností jako přesnost, osobní čistota, vzdělávání a vysoká míra pořádku a plánování v osobním životě.

Život moderních Nunamiutů

Anaktuvuk Pass má malé muzeum, které dokumentuje život jediných vnitrozemských Eskymáků na světe, Nunamiutů. Potomci těchto zkušených lovců a nomádů tu žijí dodnes, ovšem jejich život se radikálně změnil:

„Naši lidé dřív pronásledovali karibů a táhli s nimi až na jih k hranici lesů. Když byla sněhová pokrývka pro saně moc měkká, naložili všechny věci psům na záda. Když i to bylo příliš namáhavé, cestovali jen v noci, kdy tundra opět zmrzla a psi měli pevnou půdu pod nohama“, vypráví nám zaměstnankyně muzea a maminka tří dětí, Pearl.

„Nunamiuté se pohybovali se z místa na místo, postavili a zase zbourali tábor, kde se jim zachtělo. Čas nehrál žádnou roli.“

Když se jí ptáme, co nejvíc dnešní generace postrádá nebo čeho z toho, co se ztrácí, nejvíce lituje, na chvilku se zamyslí a po několika minutách vyjde před muzeum, utrhne část houževnaté rostliny, které tu všude hojně rostou, krátce ji rozmělní v dlaních a nechá nás přivonět: „Používáme ji jako léčivou bylinu na mnoho neduhů. Naučila mě to moje babička.“

„Především naše řeč je to, co pomalu mizí. Toho litujeme nejvíc, říká Pearl. „S ní přestává existovat i původní způsob života, znalosti a vědomosti všech generací před námi se postupně vytrácejí.“

Magický Sever

Zmocňuje se mě zvláštní pocit... Do jaké míry je možné takovou krajinu pochopit? Jak se jí přiblížit? Je to vůbec možné? Hledáme divočinu, nezkreslený a nezkažený zážitek z putování nedotčenou přírodou, ale kolik divočiny jsme vlastně schopni snést? Jak odhalit tajemství severské divočiny a zachytit kouzlo severu?

Tato země si zachovává svou vlastní identitu, která je hlubší a jemnější, než můžeme vědět. Naše povinnost vůči téhle zemi je tomu odpovídajícím způsobem jednoduchá:

Musíme se jí přiblížit bez kalkulací a propočtů, bez vypočítavosti, s úctou. Musíme se pokusit cítit dosah a různorodost jejího výrazu – počasí, barev, zvířat. Od začátku mít v plánu zachovat část jejího tajemství jako moudrost, kterou je možné zažít a prožít, ne ale doptat se jí, vyzvědět ji. A být připraveni na její otevření, ten moment, kdy se v zemském povrchu odhalí něco posvátného a ty víš, že tahle země ví, že jsi tady.

Postavili jsme stan na malém kopci nad vesnicí, zavrtali se do spacáků a strávili poslední chladnou noc v Brooksově pohoří. Ráno jsou tři stupně pod nulou, vane ostrý ledový vichr, ale je naprosto jasno. O dvě hodiny později stojíme na přistávací ploše za městem a čekáme na letadlo, které by nás mělo dopravit zpět do Fairbanksu.

Podařilo se nám projít horami, doslova se probojovat tundrou a severskou vegetací až na samý konec hor. Tady se naše cesty na čas rozdělí. Zůstávám v Anaktuvuku sám, abych se vydal překonat poslední horský hřeben a po více než dvou stech kilometrech se opět vrátil do vesnice. To už je ovšem jiný příběh …

Článek vznikl ve spolupráci s Občanským sdružením Cesty na sever.

Reklama
Reklama

ISSN: 1213-5003 © Copyright 2017 ČTK

Načíst další článek

6°C

Dnes je neděle 19. listopadu 2017

Očekáváme v 7:00 2°C

Celá předpověď