Zimní cestování po Jižním ostrově

Petra přiletěla do Christchurch po poledni 17. srpna. Ve hře byla varianta podél pobřeží na sever až do “království velryb”, tedy původní maorské osady Kaikoura nebo varianta cesty směrem z Christchurch na jih. Měl jsem s sebou nepostradatelný notebook, kde jsme průběžně sledovali aktuální předpověď počasí. Ta se na Zélandu může změnit i několikrát během jednoho dne, proto ta povinná zátěž příručního zavazadla v podobě elektroniky. Po přivítání jsme se dohodli, že vyrazíme úplně na jih, kde mělo být nejbližší dny lépe než v severní půlce Jižního ostrova. Lake Tekapo, kde jsme přespali, jsme ještě stihli za krásného západu slunce a svítání, ale obratem se obloha zatáhla a začalo pršet.

Vzdali jsme se tedy zajížďky k Mt Cook, kde evidentně padaly trakaře a pokračovali raději podél vodního kanálu k jezeru Ohau. Původně jsme si chtěli zalyžovat, ale nad hřebenem Jižních Alp se držely husté, nízké mraky. Pro tentokrát jsme si lyžování odřekli a pokračovali dál. Jak jsme se blížili k průsmyku Lindis Pass, tak se začala obloha otvírat a azurově modrá zcela bez ostychu a profesionálně přebarvila celou oblohu bez jediné čmouhy. Dále směrem na Cromwell zase nebe ztěžklo olovem, odbočili jsme tedy směrem na Wanaka a užili si krásné cesty přes údolí Cardrona. Večer jsme skončili v Te Anau, které se stalo naší základnou po několik nadcházejících dnů.

Další ráno jsme vstali do nádherného počasí, rovnou jsme tedy skočili do auta a jeli do Milford Sound. Cesta byla ještě před týdnem zavřená díky spadlým sněhovým lavinám, ale naštěstí už mnoho z nich roztálo. Navíc tající sníh stále krmil desítky nekonečných, snad až z nebe se valících vodopádů.

Skupinka papoušků kea - zelených pantátů a neodolatelných komediantů v jedné osobě nám zahrála skvělé divadlo, (předpokládám, že byli rádi že spatřili nějaké turisty, kterým by mohli škodit). V létě s davem fotkychtivých lidí je takové představení téměř nemožné.

V Milfordu byla obloha úplně vymydlená, jakoby připravená k nedělní mši, bez jediného mráčku. Extra bonusem bylo pozorování vzácné volavky bílé pěkně z blízkosti. Po cestě zpět jsme ještě za západu slunce stihli vyjít na  Key Summit s krásnými panoramatickými výhledy.

Fotogalerie z Milford Sound

Fiordlandu jsme zůstali nadále věrní a následujícího dne jsme se po ránu přemístili do Manapouri. Lodí jsme přepluli jezero a dále se přiblížili autobusem k fjordu Doubtful Sound na náš dvoudenní výlet. Ve fjordu, v zálivu Deep Cove jsme se znovu nalodili a plavili se po tři hodiny. Poté jsme netradičně zůstali v Deep Cove a ubytovali se v lodge, která je obvykle určená školním skupinám. Místní děti se tu seznamují s původní NZ přírodou. Počasí nám docela vyšlo. Odpoledne jsme si ještě půjčili kajaky a zažili alespoň část Doubful Soundu z jiné perspektivy s pádlem v ruce.

Na druhý den jsme se dopoledne prošli podél pobřeží. Zase jsme měli veliké štěstí - viděli jsme z blízkosti papoušky kakariki neboli parakeet (krásní zelení papoušci se žlutým terčíkem velikosti novozélandského dolaru na hlavičce). Cestou zpět jsme navštívili podzemní elektrárnu na jezeře Manapouri. Lodí se dostali přes jezero k autu a zpět po vlastní ose do Te Anau.

Vstali jsme do dalšího krásného dne a procházku lesem podél řeky Waiau Petra popsala takto: "Cesta původním pralesem, kde na dalšího člověka téměř nenarazíš. Kde Ti kolem hlavy létá tomtit a fantail a evidentně se snaží zaujmout tvoji pozornost. Kde je řeka tak široká a rozteklá do stovek jemných vlásků, že je těžko spočítáš, kde, když máš štěstí, paradaisky (kachna husice rajské) hystericky v duetu rozmlouvají nad mlhou pokrytých blatech, kde se posadíš na zelené, vodou nasáklé mechové polštáře a ony tě, zcela proti očekávání, zahřejí a ukonejší, kde se přestaneš zcela ovládat a do hlavy vpustíš touhu zůstat tu, v přírodě čisté až panensky čisté. Splynout s ní, moci se tak v ní rozplynout..."

A pak také došlo na nezbytné shlédnutí filmu Ata Whenua: "Ten film byl dokonalej! Rozumíš někdo se skoro tři desítky let pachtí, loví ty nejkrásnější, nejpřesvědčivější záběry, aby nebylo pochyb, že tahle země stojí za hřích...vodopády z vrtulníku., můj nadšený výkřik do potemnělého kina se nedal zadržet..ani jsem se o to nesnažila...ani slzy, který mi vyhrkávaly snad s každým novým záběrem....a ta dokonale s filmem srozumněná hudba, koktejl tónů, které neomylně tečou spolu se záběry na tu nádheru, hned po prvních vteřinách rozvibrovala moje tělo...a vibruje dodnes...nedá se na to zapomenout..."

Vydali jsme se do Queenstown. Podle předpovědí mělo být poslední den krásně, tak jsem bez Petry vědomí objednal plavbu jetboatem v slavném zlatokopeckém Skippers Canyon. Byl nádherný den, jízda terénním autobusem byla zpestřena přechodem krátkého úseku cesty do druhého autobusu. Cestu zde opravují a tak je dočasně neprůjezdná. A Petra dodává: "Je-li jízda Jetboatem inzerovaná jako jeden z mnoha zde možných adrenalinových zážitků, pak cesta do jádra samotného Skippers Canyon se ani v nejmenší nenechá zahanbit a patří do této řady zážitků. Je totiž přesně tak široká, aby se na ni vešel právě jeden terénní autobus. Vy, co máte smysl pro matematickou logiku, jistě již z předešlé věty chápete, co znamená slovní spojení: „právě jeden“. A pro nás ostatní doporučuji tuto zmiňovanou atrakci neopomenout." Petra byla z plavby jetboatem nadšena: "Opět jsem nechala volný průběh svým emocím...a z plna hrdla se radovala z dravé jízdy po vodě, po kamení. Z divoké jízdy, kdy si opakovaně v duchu říkáš, tedy, moc času na přemýšlení není, ale mozek pracuje na šest válců a posílá podněty do celého těla mnohonásobně rychleji, tohle nemůžeme přežít! A ba jo. Všichni jsme to přežili! Všichni jsme to přežili a dokonce si navíc ještě užili." Na cestě zpět jsme se nechali vysadit v půli kopce a prošli se tou nádhernou scenérií. Zapadající slunce právě začalo prodlužovat stíny. Krajina jemněla přímo před našima očima.

Fotogalerie ze Skippers Canyon

Chtě nechtě, ráno nás vítaly mraky, ale nešlo nic dělat, fronta se hrnula na celý Jižní ostrov. Několik dnů za přítomnosti deště bylo nevyhnutelných. Vydali jsme se do Glenorchy na krátkou procházku podél laguny, pak zpět do Wanaka a Lake Hawea. Za silného větru a sluníčka jsme se prošli podél jezera Hawea a pak uháněli k průsmyku Haast Pass, kde jsme vystoupali na jednu z vyhlídek.

Pokračovaly „klasické“ zastávky u vodopádů, v Haastu jsme si (pro mě tradičně) dali seafood chowder a pokračovali přes Ship Creek do Fox Glacier, kde jsme se ještě před západem podívali k ledovci. Po mohutných deštích byly přístupové stezky zničeny a nešlo se k němu přiblížit, jak je jindy zcela běžné. Toho dne se dešťové fronty střídaly s krátkými slunečnými pasážemi... naštěstí nám to kličkování nějak vyšlo a nakonec k deštnému pralesu déšť patří, pouze nasáklý a nasycený vodou ukáže svoji plnou krásu.

Fotogalerie z ledovců

Ledovec Franz Josef se nám ukázal sluncem nasvícený, ale mraky po chvíli zatáhli oblohu. Přemístili jsme se do Okarito Lagoon, kterou jsme zastihli za působivého odpoledního světla a mohutných vln na pláži. Začínal právě příliv, kterého jsme si, plně zabráni focením kolpíka královského (spoonbill), vůbec nevšimli. Trochu vody v botách, nic víc. Počkali jsme si na západ a vydali se hledat kiwi, kteří zde ještě žijí. Jednoho jsme slyšeli, něco se před námi vytratilo do hustého podrostu a mám za to, že to kiwi byl (Nic tak velkého v lese být nemohlo ani posum to určitě nebyl. Je příliš plachý na to, aby čekal skrčený někde pod stromem, jistě by vzal do zaječích, tedy přesněji do posumých), ale bez důkazů. Večer jsme zakončili zpět ve Franz Josef.

Po ránu jsme se vydali přes zlatokopecký Ross do Hokitika, kde sice dle předpovědi mělo být pěkně, ale ve skutečnosti pršelo, tak jsme neztráceli čas a pokračovali do Punakaiki na palačinkové útesy. Tam jsem uviděl co jsem ještě nezažil - ohromné vodotrysky, které vytvářel větrem hnaný mohutný příboj.

"Živel! Voda příbojem naráží na útesy pravidelně tak smáčejíc vrstevnaté stěny. Burácí. Vlastního slova neslyšíš. Stříká všude kolem tebe a pak tě ještě jednou zlehka pokropí mžení, to jak se voda zpět silou gravitace k zemi vrací. Dal bys ruku do ohně za to, že jsi právě spatřil a na vlastní uši slyšel Syrény z mořské pěny stvořené. A to napětí, když čekáš, kudy se ta síla dostane a vytryskne ven. Energie! Energie nemající konce. Ještě dlouho si jí s sebou pod kůží neseš. Doufám, že je to navěky, že jsem právě pochopila, jak ji nikdy neztratit." Přespali jsme ve Westport.

Ráno jsme se vydali ke kolonii lachtanů. "Člověk se až musí smát, jak moc podobného ta válející se tělíčka s námi lidmi mají. Kolik námahy je stojí přetočit se z břicha na bok. A kolik řečí u toho nadělají. Mladí, ještě hraví lachtani, si spolu vzájemně lachtají. Neumím přesně popsat, co to slovo znamená, jenom mi přijde pro jejich činnost zcela patřičné. Určitě se lechtají a tulí a volají a smějí. To vím jistě." Vedle mohutných vln naši pozornost udržovala weka, která byla opravdu neodbytná. Jeli jsme dále podél řeky Buller do St. Arnaud a odpoledne se vydali na výšlap na horu Mt Robert. Cestou nahoru bylo krásně, jen všude v okolí se hnaly černé mraky. Došli jsme k chatě Bushline Hut a po chvíli nás pohltila mlhová mračna... a do druhého dne nepustila. V chatě naštěstí již byla skupinka lidí z místního turistického klubu, poslouchali jsme jejich zážitky a názory a večer skvěle utekl.

Po ránu jsme v mléku vystoupali na Mt Robert a sešli zpět, bohužel se výhledy otevřely až při sestupu z mraků. Vrátili jsme se do ubytovny, udělali si oběd a vyrazili na okružní vycházku u jezera. Slyšeli jsme a viděli mnoho zástupců místní ptačí říše, s jistotou tyto: tui, belbird, tomtit, fantail. Les sladce voněl po medu. Během průzkumu začalo mrholit, pak lehce pršet. Nevadí, čekali jsme to. Večer se pořádně rozpršelo a do příštího rána nepřestalo. Intenzita deště se průběžně měnila - ze silného až po přívalový a naopak. Naštěstí tu byla optimistická předpověď na další dny, tak jsme zůstávali klidní.

Ráno jsme se vydali směrem do Motueka, kde Petře v místním internet cafe vytáhli fotky z poškozené paměťové karty a pokračovali jsme do Marahau - brány NP Abel Tasman. Tam jsme se za sluníčka brouzdali vodou po nekonečné pláži, až příliv nás vypudil. "Nikdy jsem neviděla tak krásné a zcela prázdné, bez lidí a příbytků, tedy až na sandflysky (písečné mušky), pláže. Na zlatavém písku tu leží zcela bizardní tvary různých dřívek a dřev tak, jak je voda ohladila a vyvrhla ven. Vzduch je prosycen solí. Stopy, které zanecháš v písku po chvíli voda smyje. Jakoby chtěla zachovat neposkvrněnost času i místa." Stavili jsme se na čaj u známého a pokračovali přes Takaka Hill do Takaka - centra Golden Bay, kde jsme přenocovali.

Ráno jsme se vydali ke krápníkové jeskyni. Mžilo. Vlhkost vzduchu byla vysoká. Výstup byl sice náročný, ale při spatření výzdoby jeskyně se nám zatajil dech. Takovou krásu jsme vůbec nečekali. Bohužel díky dešťům byl mazlavý povrch prudce se svažující stezky velice kluzký, proto jsme se do nitra jeskyně nevydali, aspoň máme důvod se sem vrátit. "Stovky, možná tisíce krápníků. Od těch tenoučkých jak švadlenčiny jehly až po bachraté, korpulentní dámy. Slunce se rozhodlo asistovat při focení a nasvítilo ostrým, pichlavým světlem velkou část jeskyně. Dlouho trvající bezvětří. Člověk ani nedýchal, aby nenarušil téměř chrámové ticho." Pak jsme se dali vyhlídkovou silničkou do Totaranui, druhé brány NP Abel Tasman a pak zpět přes Takaka Hill do Motueka nakoupit a do Kaiteriteri, kde jsme přenocovali.

Na ráno jsme měli zamluvené kajaky pro dvoudenní plavbu podél pobřeží NP Abel Tasman. Přejeli jsme autem do Marahau, kde jsme si vyslechli více jak hodinovou instruktáž. "Naše kajaky (double kajaky), jsou ideální pro takovéto vícedenní expedice. Vejdou se do nich spolehlivě nejenom osobní věci, ale také spousta věcí nepotřebných až nadbytečných. Rozhodně se nebojte přijít s něčím nových, ve vodáckém světě netradičním. Co třeba lahev dobrého novozélandského vína?" Kajaky byly zavezeny na pláž, my prokázali způsobilost pádlovat (Prošli jsme suchým tréningem již na břehu. "Takže, teď si představte, že se váš kajak převrátil. Copak uděláte jako první? Ha! A kde máte pádlo? No a co uděláte, když se vám dostane voda do kajaku? Výborně, použijete pumpičku. A jak se na kajak dostanete zpět? Ták, velmi pomalu, jedna noha do kajaku, velmi pomalu, druhá noha do kajaku, držte ten balanc, teď velmi pomalu přetočit na záda, říkám velmi pomalu, jinak jste tam znovu, no ne zas tak pomalu, vaše partnerka stále mrzne ve vodě...V každém případě tady na lodi je světlice v případě úplné nouze." Dobře, dobře, všechno chápu... jen, přece bídně nezahyneme ve vlnách Tasmánského zálivu?!) a tím začala těžká pohoda. Sluníčko pralo jako v létě a mírný vánek nebyl překážkou. Během dne jsme obepluli půlku pobřeží parku, viděli lachtany, tučňáky, kormorány, celé členité pobřeží. Dlužno podotknout, že výhledy na zeleň, respektive les nebyly tak fascinující - celé území parku bylo původně vykáceno a i když se příroda snaží seč může, tak nepůvodní porost a mladý, nezralý, regenerující se les jsou jako jizvy evidentně viditelné. Totiž NP Abel Tasman nevznikl díky své původní zachovalé fauně a flóře, jak to bylo u všech ostatních národních parků, ale díky krásnému pobřeží s plážemi a častými slunnými dny - již od počátků osídlení využívané jako lokalita vhodná k rekreaci místních obyvatel. Toho večera jsme přespali v jedné z několika chat, ve kterých se na rozdíl od jiných míst musí ubytování rezervovat předem a to po celý rok, tedy i v zimě.

Ráno jsme se vydali na plavbu zpátky, užívali jsme si až neuvěřitelně krásného počasí a báječné samoty, která je v létě naopak něčím absolutně nemožným. Moře bylo zpočátku úplně klidné, pak začal foukat slabý boční vítr, který ale nebyl na překážku. Zpáteční cestu jsme zvládli ve značném předstihu i s povalováním a piknikováním na plážích a focením kormoránů a tučňáka. Navíc jsme si prodloužili cestu ke slavnému jablku - ostrůvku se skálou ve tvaru rozkrojeného jablka. Tam jsme zažili jen jednoho turistu s průvodcem, kteří i tak stačili narušit poklidnou atmosféru místa. Turista, snad po vzoru "jablečných"pohlednic a informačních letáků", snažeje se zaujmout přesně tu samou polohu jako modelka v prospektu, musel se na jablko poměrně složitě vydrápat. Chvíli mu to zabralo a tak jsme trpělivě čekali, až jeho snažení dosáhne kýženého výsledku, my osiříme a vychutnáme si jablečné hody po svém. Ani si nechci představit letní davy kajaků všech těch milovníků ovoce, jak zběsile míří k jablku s jedinou touhou... zakousnout se.

Poslední tři dny trochu zmírnili můj dlouholetý nepřátelský postoj k NP Abel Tasman - ano, mimo turistickou sezónu to je krásné místo s relativně malým počtem lidí a kupodivu s téměř žádným kajakem. Několikadenní plavbu na kajaku vřele doporučuji! ...i když Marlborough Sounds za pěkného počasí stále vede.

Ráno se probouzíme do dalšího krásného dne, z motelu v Motueka se vydáváme pod Mt Arthur kde necháváme auto a jdeme na dvoudenní trek. Kombinace krásného počasí, stále přítomné sněhové pokrývky, úžasných dracén, mladých papoušků kea a výhledů na kopce pokryté nekonečným původním pralesem NP Kahurangi vytvořila přebohatý koktejl vjemů a zážitků. Stezku jsme po zimě šli evidentně jako první, ale z protějšího směru čistou sněhovou pokrývku rozrušuje jiná dvojice. Který další blázen by se sem mohl vydat? Češi!

Přestože by mohlo být hůře, tak v nadmořské výšce cca 1400m máme na sobě jen rolák, vítr se téměř nehne, slunce nás přes x vrstev opalovacího krému spálilo, člověk by nevěřil, že je zimní období, a to jsme včera byli na kajaku chvíli jen v tričku s krátkým rukávem.

Před západem jsme sestoupili k chatě Salisbury Lodge, mezitím si ještě užili až kýčovité výhledy na okolní les a horské štíty a vzápětí východ měsíce v úplňku. V ničem si nezadal s východem Slunce. "Jeho stříbrná, chladivá tvář je jen o mnoho víc tajemnem a kouzlem noci opředena. Čekám na první lesní víly. Musí tu někde být..." V chatě již bylo zatopeno - místní tremp seznamoval své dvě malé dcery s chozením po horách.

Druhý den túry nás přivítalo ohnivým kotoučem slunce. Pomalu jdeme údolím řeky Flora zpět k autu. Po cestě ještě Petra objevila živého hlemýždě s jeho obří a nádherně zbarvenou ulitou. Nacházíme ještě několik jejich prázdných domků. Necháváme je na svých místech v zátiších přírodou stvořených. Odpoledne nás pak čeká dlouhý přejezd přes Nelson a Marlborough Sounds do Kaikoura. Jindy krásná cesta Queen Charlotte Drive mi přijde jako nudný odvar toho, co jsme právě zažili. Po cestě za Blenheim se začne stmívat. Napřed se mi zdá, že vidím nějaké silné světlo na kopci. Z něho se vyklube obří měsíc. Jen škoda, že není čas najít vhodné místo a vyfotit to.

Fotogalerie z Marlborough Sounds

V Kaikoura brzy ráno vstáváme a jedeme na vyhlídku spatřit východ slunce, až pak si dáváme snídani a natěšeně se vydáváme ke kolonii lachtanů. Nevím, zda to je zimním obdobím a malým počtem turistů, ale lachtani se válí téměř doslova na parkovišti. K tomu navíc jich několik pózuje na kamenech u vody. Také jsme v tůňce našli krásnou sasanku.

To už ale jedeme do Whale Watch kanceláře, kde nás čekají velryby. Jelikož jsme toho dne první loď, tak se místo výskytu velryb teprve musí najít. Předchozího dne prý jednu viděli, tedy místo jejich výskytu je známé. Tam ale bohužel není ani ploutev natož celý velrybí samec. Za chvíli jsme o pět mílí dále a tam začíná nečekaná přehlídka. První velryba, druhá, třetí, pátá, celkem, i s těmi vzdálenými jich mohlo být deset. Obvykle je úspěch vidět dvě. Navíc bylo krásné počasí a téměř žádné vlny! "Byl to fantastický zážitek. Vorvani, které jsem měla možnost vidět, byli mohutní a přitom současně tak neuvěřitelně ladní. Malé sotva viditelné fontány někde na obzoru, ke kterým jsme se vždy velmi rychle přiblížili a byli s nimi...někdy stačí prostě jenom být při tom. Vědět, tušit, že tu je kousek od vás jeden z nejkrásnější, tedy alespoň pro mne, savců světa. Dlouhé čekání na to, až chlapík, protože to byli všechno velrybí samečci, nabere dostatek sil k hlubokému ponoru. Občas si jen tak odfoukne, to aby řeč nestála a pak zase povalování, pohupování, kolébání se ve vlnách..pět, deset, patnáct minut.. A pak najednou..poslední nádech...záda...a nádherná elegantní ocasní ploutev, která ukončí velrybí tanec a Ty tam stojíš v němém úžasu. V příštím životě chci být velrybou."   

Odpoledne jsme se poflakovali na pobřeží, čekali na možnost spatřit delfíny. Ti se neukázali. Místo toho jsme nasbírali hromadu mušlí paua. "Nádherné duhové víly, které musíš nejdřív vysvobodit z poza všech těch kamenů, které se vlivem přílivů a odlivů na jejich křehká těla navalily."

Fotogalerie z Kaikoura

Předposlední den se pomalu přibližujeme k Christchurch. Do města se nám moc nechce. Vezmeme to tedy po pobřeží, pak po vyhlídkové klikaté silničce nad městem a zpět do změti velkoměsta. Po ubytování v motelu jsme došli do centra, Petra nakoupila několik dárků a večer jsme si na poslední chvíli dali výborné novozélandské slávky. Ještě jedna příležitost nasát zážitky - ráno se procházíme botanickou zahradou. Pak už nás čeká jen cesta na letiště, poslední káva a Petra se vydává přes Sydney zpět do Evropy. Já se vracím domů pobřežní cestou přes Oamaru a průsmyk Danseys Pass k nám na jih.

Celkově jsem se z tohoto zimního cestování vrátil nadšený, relativní nevýhoda zimního období se smazala jinými, neméně důležitými pozitivními faktory:

• Od půlky srpna je již denní světlo s jistotou od sedmé ráno do šesté večer, to na cestování bohatě stačí. Navíc zimní slunce je mnohem přívětivější pro výhledy a focení.

• Teplota byla pro účely cestování více než příjemná, příležitostně nás sice potkal ranní mrazík, ale denní teploty vystoupali až na 17°C, s přibližným průměrem kolem 12°C.

• Turistů jsme po cestách potkávali opravdu málo, i díky tomu jsme si opravdu užili NP Abel Tasman, nebo Milford Road, nehledě na Kaikoura, kde lachtaní kolonie nebyla v obvyklém obležení fotky chtivých davů - veliké plus!
• Nižší ceny ubytování a aktivit - některé motely měli oproti sezóně více jak 30% slevy, je z čeho si vybírat (vyjma lyžařských středisek).

• Poklidné cestování je v zimě nejen výhodou, ale dovolím si napsat i podmínkou. Tři týdny na Jižní ostrov je minimum, samozřejmě záleží na tom kolik toho chcete vidět. Ale u hlavního tahu jsou většinou jen "béčkové" aktivity a zážitky (ač se vám zdají na české poměry báječné), ty "áčkové" chtějí často popojet stranou nebo prostě jen víc času.

Relativní nevýhody:

• Nestálé počasí - tomuto asi největšímu riziku jsme se vyvarovali díky pružnému programu, denní sledování předpovědi a její správné vyhodnocení byly často nezbytností + potřebná dávka štěstí.

• Některé aktivity a služby jsou přes zimu zavřené nebo mají omezený provoz, např. Cathedral Caves v Catlins. Silnice Milford Road může být z důvodu lavinového nebezpečí dočasně zavřená (to však krásně může být i v listopadu...). Ale nevidím to jako problém - je tu tolik náhradních, stejně hodnotných aktivit, že vás to ani nebude mrzet když něco nevyjde - vyjde zase něco jiného. Např místo Milford Sound můžete jet do Doubtful Sound, atd.

Náklady na cestování:

• My jsme cestovali vlastním vozem, ale obecně se v zimě dá auto zapůjčit již za cca 40NZD/den, i když lze doporučit lepší, tedy dražší vůz. Obytné vozy v zimě stojí zlomek ceny účtované v létě.

• Ubytovávali jsme se v motelech, příležitostně v chatkách v kempech. Díky velké konkurenci mnohé motely nabízí v zimě ceny blížící se "levnému" ubytování v hostelu, ale za neporovnatelně vyššího komfortu. Jelikož jsme měli variabilní plán cesty, tak jsme si našli ubytování vždy až daný večer. Jen je třeba dát si pozor na zavírací dobu recepcí, ta v zimě někde bývá už v 18.00 (zejména v malých obcích a odlehlejších místech), i když obvykle kolísá mezi 19.00 - 20.00. V průměru jsme utratili 90NZD/noc pro 2 osoby v motelu (obvykle studio nebo one bedroom unit s kuchyňským koutem, wc, sprchou + základním vybavením - televize, fén, atd.)
• Chce to buď riskovat - jako jsme to dělali my nebo si v průběhu dne zavolat do vybraného ubytování a rezervovat si ho. Při pozdním dojezdu vám klíče rádi ponechají v obálce na recepci.

• Mnohé aktivity také vyjdou levněji - sledujte akční slevy. Např autopůjčovna, se kterou spolupracujeme, má přes zimu širokou nabídku aktivit pro dva, kdy platí jen jeden.

• Rozumné stravování vyjde podle chutě od 20NZD za osobu a den. My jsme například ujížděli na dobrém víně (cca 15NZD lahev), lososu a plodech moře, čokoládě Whittakers, plesnivých sýrech (cca 4NZD/125g balení), během dne jsme si museli dát v kavárně nezbytnou a výbornou kávu (4-5NZD/šálek). Naopak restaurace (od 20NZD jídlo) jsme až na výjimky nevyhledávali (ale doporučujeme seafood chowder), stačila nám vlastnoručně připravená teplá snídaně a večeře v motelu.

Další fotogalerie Nového Zélandu

Pravidelně každý týden jsou publikovány nové soubory fotografií z jednotlivých lokalit.

Autor žije na Novém Zélandu a každoročně zemi několikrát procestuje, jak s klienty, tak soukromě. Petra přispěla komentářem v uvozovkách.

Autor: Martin Slíva
True Travel Ltd., Nový Zéland