Nový trestní zákoník zvýšil tresty pro neplatiče výživného

Vězení za neplacení výživného?

Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, může být potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Tak stanovil dosavadní trestní zákoník. O trestný čin zanedbání povinné výživy dle ust. § 213 odst. 1 někdejšího trestního zákona (účinného do 31. prosince 2009) šlo podle judikatury, tedy víceméně ujednocené rozhodovací praxe soudů (dále rozvádějící a upřesňující dřívější trestně-právní úpravu - definici trestného činu), jen při zaviněném, ať už úmyslném nebo nedbalostním, neplnění zákonné vyživovací povinnosti, které bylo soustavné a trvalo delší dobu, přičemž mělo jít o dobu alespoň 6 měsíců, i když nebylo vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu mohly být znaky (tzv. skutková podstata) trestného činu naplněna i při kratší době, která se době 6 měsíců musela aspoň blížit.

Nový trestní zákoník, který vstoupil v účinnost od 1. ledna 2010, definuje, a to v ust. § 196 odst. 1, přečin zanedbání povinné výživy obdobně (jako definoval trestný čin zrušený trestní zákon v ust. § 213 odst. 1), a to s tím, že tento trestný čin (přečin) spáchá ten, kdo svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, byť třeba jen z nedbalosti, po dobu delší než 4 měsíce. Nová právní úprava je tak přísnější, nevyžaduje se neplnění alimentační povinnosti 6 měsíců, postačuje ("jen")doba více než 4 měsíce, nadto nově hrozí pachateli vyšší trest, a to až dva roky odnětí svobody!

Kdo se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, mohl být podle ust. § 213 odst. 2 zrušeného trestního zákoníku potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Jestliže pachatel vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze, mohl být podle ust. § 213 odst. 3 trestního zákoníku potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. Nový trestní zákoník i zde kopíruje úpravu v dřívějším trestním zákoníku s tím, že úmyslné vyhýbání se své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného, musí být dáno po dobu delší než 4 měsíce. Trest i v tomto případě hrozí nově podle ust. § 196 odst. 2 trestního zákoníku vyšší, a to odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Vyšší trest, a to jeden rok až pět let odnětí svobody, je nově možno podle ust. § 196 odst. 3 trestního zákoníku uložit i v případě, že pachatel vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze, jakož i v případě, že jde o pachatelovu recidivu - byl-li za takový čin pachatel odsouzen nebo potrestán v posledních třech letech.

Tady je nutno připomenout jednu ze základních zásad trestního práva o působnosti trestních zákonů, a to že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Ani odsouzení nebo výkon trestu pochopitelně nezbavuje (a nezbavovalo ani dříve) odsouzeného pachatele jeho povinnosti uhradit dlužné výživné. Naopak účinná lítost - urychlené, byť opožděné - dodatečné, zaplacení může pachateli pomoci legálně se trestu vyhnout. Trestnost (nově trestní odpovědnost za trestný čin) zanedbání povinné výživy totiž zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek (viz ust. § 214 dřívějšího trestního zákona a ust. § 197 nového trestního zákoníku o účinné lítosti). Smyslem samozřejmě je přimět pachatele k co nejdřívějšímu, byť již ne zcela dobrovolnému, splnění zákonné alimentační povinnosti.

Autor: Kateřina Háchová