Absence v práci kvůli kalamitě nemusí být důvodem k "vyhazovu"

Skutkový základ sporného případu

Dopisem žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce "ve dnech 2. - 4. 1. 2002 nenastoupil do práce, čímž mu vznikla neomluvená absence", neboť žádným způsobem "neoznámil, že do pracovního poměru nenastoupí dne 2. 1. 2002".

Obrana žalobou na neplatnost

Žalobce se domáhal (kromě jiného), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. (viz článek Žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru v Abecedě pracovního práva). Ve své žalobě uvedl, že ve dnech 2. - 4. 1. 2002 se nedostavil do práce, neboť "v těchto dnech zasáhla prakticky celé území České republiky" sněhová kalamita a "výrazně se projevila především na Vysočině, kde zůstala po více než tři dny zcela paralyzována silniční i železniční doprava". Žalobce se nemohl dostavit do zaměstnání, neboť silnice zůstaly neprohrnuté, a přestože se "pokusil tuto skutečnost sdělit alespoň telefonicky, vyzvánějící telefon u žalovaného nikdo nezvedal".

Jak rozhodovaly soudy

Soud prvého stupně nejprve žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že ze strany žalobce nemohlo dojít k porušení pracovní kázně, neboť "bylo prokázáno, že ve dnech 2. - 4. ledna 2002 byly mimořádné povětrnostní podmínky" a "z důvodu napadání velkého množství sněhu nebyla zajištěna doprava". Podle názoru soudu prvního stupně navíc "sám jednatel žalované" ohledně neoznámení nepřítomnosti žalobce v zaměstnání "připustil, že nelze zcela jednoznačně prokázat, že žalobce neměl zájem tuto skutečnost žalované sdělit". Nicméně odvolací soud na základě odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu je "závěr soudu I. stupně o nemožnosti žalobce dostat se v uvedené dny do zaměstnání z důvodů neprovozování autobusové dopravy prozatím předčasný", a bude třeba, aby soud prvního stupně doplnil dokazování a vypořádal se s rozpory, které z jednotlivých důkazů vznikají. Poukázal mimo jiné na to, že podle zprávy okresního úřadu "v období 2. - 4. 1. 2002 nebyl v příslušném okrese vyhlášen z hlediska krizových zákonů žádný krizový stav".

Soud prvního stupně posléze žalobě znovu vyhověl, když dovodil, že "ve dnech 2. až 4. ledna 2002 byly mimořádné povětrnostní podmínky z důvodu napadnutí velkého množství sněhu a s tím byla spojena částečná neprůjezdnost silnic, nebo omezena průjezdnost silnic na Vysočině", a jestliže se žalobce nemohl dostavit do zaměstnání z těchto důvodů, "nejde v tomto případě o porušení pracovní kázně". Za porušení pracovní kázně soud prvního stupně považuje skutečnost, že žalobce svoji nepřítomnost v práci řádně neomluvil, neboť z dokazování provedeného výslechem "dvou bývalých pracovnic žalované" vyplynulo, že "v uvedené dny byly v práci, prováděly inventuru, a v případě, že by žalobce volal do firmy po 8:00 hod., kdy již byly v práci, by se k žalované dovolal, a tento telefon by musely vzít". Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně dospěl soud prvního stupně k závěru, že se v tomto případě jedná o méně závažné porušení pracovní kázně, neboť "mimořádná povětrnostní situace byla všeobecně známa a byla potvrzena všemi dopravními společnostmi".

K odvolání žalované však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že "absence žalobce v zaměstnání ve dnech 2. až 4. 1. 2002 jsou neomluvenými absencemi" a že se jedná o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že "se jedná o déle trvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, kdy se jedná o 3 po sobě jdoucí dny". Dovodil, že "žalobcem tvrzeným spojem s výjezdem v 6:45 hod. z místa bydliště L. se žalobce nemohl včas dostat do místa výkonu práce", naopak spojem s výjezdem z L. ve 4:43 hod. se mohl do zaměstnání dostat bez problémů ve všech uvedených dnech, a že navíc spoj s odjezdem z L. v 6:45 nejel pouze dne 2.1., "následující den byl tento spoj realizován (i když s určitým zpožděním max. do 30 min.) a dne 4.1. jel tento spoj již bez problémů". Odvolací soud nevzal za "důvodnou omluvu" ani okolnost, že se jednalo o první cestu žalobce do zaměstnání veřejným hromadným prostředkem, neboť "do té doby využíval k cestě do zaměstnání služebního vozidla, které mu však žalovaná odebrala", a zdůraznil, že "žalobce je dospělý svéprávný člověk, který si musí být vědom svých povinností, mimo jiné povinnosti být řádně a včas na pracovišti…a tomu musí i přizpůsobit cestu do zaměstnání". Poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy se domáhat nelze, neboť to se poskytne na nezbytně nutnou dobu, nikoli na celý den, přičemž "nelze přehlédnout, že žalobci končila pracovní doba až v 16:30 hod.".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Základní pravidlo pro posuzování takových sporů Soud hodnotí každý případ pro neplatnost napadeného okamžitého zrušení pracovního poměru individuálně. Zkoumá intenzitu porušení pracovní kázně, neboť zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení a posouzení konkrétního sporného případu. Soud zkoumá a posuzuje všechny okolnosti a souvislosti případu, hodnotí osobu zaměstnance, následky, které pro zaměstnavatele jednáním zaměstnance porušujícím pracovní kázeň vznikly atp.

Význam judikátu Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, když ve svém rozhodnutí dovodil zejména následující, přičemž právní názor NS je pro soudy nižších stupňů závazný:

V posuzovaném případě soud nižšího stupně (odvolací soud) dovodil, že jednání zaměstnance (vystupujícího ve sporném případu jako žalobce) dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně (podle aktuální právní úpravy by šlo o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) zvlášť hrubým způsobem a že zaměstnavatelem (žalovanou obchodní společností) uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru u žalobce byl naplněn, když přihlédl k tomu, že "se jedná o déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, kdy se jedná o 3 po sobě jdoucí dny s tím, že dosavadní soudní praxe považuje takovéto jednání, tedy déletrvající neomluvenou nepřítomnost zaměstnance v práci, za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem".

Z hlediska vymezení hypotézy právní normy (důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru), jak v posuzované věci vyplývá z ust. § 53 odst. 1 písm. b) zrušeného zákoníku práce (aktuálně by šlo o ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce), nelze uvedenou úvahu odvolacího soudu považovat za správnou. Odvolací soud měl vzhledem k okolnostem projednávané věci přihlížet nejen k samotné skutečnosti, že se žalobce po tři dny nedostavil do práce, ale i k situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, a dalším okolnostem případu. Měl tedy rovněž zhodnotit, že v uvedené dny nebyly běžné povětrnostní podmínky, že, sice - ze zpětného pohledu nazíráno - byly autobusové zastávky povětšinou "obslouženy" a nebyl vyhlášen "kalamitní stav", ale že zde "byly jisté problémy" (svědkové hovořící o tehdejších podmínkách je považovali ze svého pohledu za významné). Měl rovněž přihlédnout k povaze práce, kterou měl žalobce vykonávat a k újmě (následkům), která žalované jeho nedostavením se do práce vznikla a k dalším okolnostem případu (zaměstnanci bylo kupř. odebráno služební vozidlo a mobilní telefon).

Soud měl také zhodnotit osobu žalobce i z hlediska jeho celkového dosavadního přístupu k plnění pracovních úkolů, a přihlédnout k tomu, zda se jednalo o porušení pracovní kázně ojedinělé. Věcí se měl zabývat také z pohledu, zda tu jsou takové okolnosti, že po zaměstnavateli nebylo možné spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby, tedy aby s ním případně rozvázal pracovní poměr výpovědí a nikoliv okamžitým zrušením pracovního poměru.

Autor: Richard W. Fetter