Století Otakara Vávry, režiséra mimo čas a politické režimy

Otakar Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové. Jako mladík studoval v Brně a Praze architekturu. Z vysoké školy záhy zběhl k filmu, ale pár absolvovaných semestrů se mu později hodilo při koncipování a natáčení velkolepých davových scén.

Počátkem 30. let se uvedl sérií krátkých avantgardních snímků a živil se psaním scénářů. V roce 1936 se konečně dostal k vytoužené režii a za spolupráce s Hugem Haasem natočil dodnes oblíbenou komedii Velbloud uchem jehly. Jeho další snímky, Filozofská historie a Panenství (podle Aloise Jiráska a Marie Majerové) naznačily jeho celoživotní orientaci na kvalitní literární předlohy a přední české herce.

Na sklonku první republiky a za protektorátu natočil celou řadu snímků, které dnes patří do zlatého fondu "pro pamětníky" - mimo jiné komedie Cech panen kutnohorských a Dívka v modrém či filmy Pacientka Dr. Hegla a Pohádka máje.

Konec války a osvobození Československa se na Vávrově kariéře nijak nepodepsaly. Podle Marie Pujmanové natočil Předtuchu, vynikajícího Karla Högera obsadil do Čapkova Krakatitu.

Budovatelská 50. léta, která pohřbila na kulturním poli stovky talentů, byla pro Vávru jen další příležitostí k tvůrčímu vzepětí. Tentokrát ale nepříliš slavnému - jeho Husitská trilogie, zahrnující filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, byla stejně monumentální jako poplatná dobovému schematismu. Z šedi tehdejší produkce nevystoupily ani jeho další snímky.

Začátkem 60. let již téměř odepisovaný Vávra překvapivě ožil. Souběžně s nástupem nové vlny československého filmu, jejíž přední tvůrci (mimo jiné Jiří Menzel, Věra Chytilová či Miloš Forman) byli jeho žáky na FAMU, se dokázal vrátit i on. Opustil svůj patos i vypilovanou preciznost a nechal ve svém díle zaznít intimnější tóny. Jeho zpracování Hrubínovy novely Zlatá reneta a slavné básně Romance pro křídlovku přesvědčivě zachytilo deziluzi generace tehdejších padesátníků a patří k tomu nejlepšímu, co za československé filmové éry 60. let vzniklo.

Samostatným vrcholem tohoto období Vávrovy tvorby byl pak strhující snímek Kladivo na čarodějnice, jímž se režisér vrátil ke své oblíbené historické tématice. Mnohé z filmu o čarodějnických procesech na Šumpersku v 17. století však odkazovalo k podobné zvůli stalinské justiční mašinérie i k údělu moderního člověka, drceného pod soukolím státní moci.

Za nastupující normalizace musel Vávra, pokud chtěl nadále točit, osvědčit svůj kladný vztah k novému režimu. Podařilo se mu to díky válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, která měla především demonstrovat úzké sepětí Československa a Sovětského svazu. V dalších letech pak točil zejména opět historické filmy, například o Janu Ámosi Komenském a Janu Nerudovi.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 plánoval Vávra dlouhá léta natočit životopisný film o Janu Masarykovi, nakonec se mu to však nepovedlo. Na základě svých vzpomínek vytvořil pár filmových dokumentů a dodnes v řadě dalších vystupuje jako cenný pamětník.

Názory na Vávrův život a tvorbu jsou rozporuplné. Jeho obhájci v něm vidí otce české a československé filmové školy, který se i do svých nejhorších filmů snažil propašovat ideologicky nonkonformní prvky. Kritici jej naopak odsuzují jako pouhého oportunistu a řemeslně zručného eklektika poplatného režimům.

Vávra žil přes 30 let s režisérkou Jitkou Němcovou, o dvě generace mladší než on, kterou si vzal koncem 90. let za manželku. Zakládal si na své pověsti prvorepublikového elegána. S hrdostí prohlašoval, že od dvaceti let nosí výhradně obleky z nejlepších modelových salónů, na košile si nechává vyšít monogram a doplňuje je pouze hedvábnými kravatami. V kondici se prý udržoval pitím kvalitního francouzského vína.

Autor: ČTK
www.ctk.cz