Nový Zéland od začátku - 1

Pluli hlouběji a hlouběji do moře. Maui vytáhl svůj kouzelný háček na ryby (čelist své prabáby), uvázal na něj pevný provaz a hodil jej ze své kanoe do vody. Za krátkou chvíli se mu podařilo ulovit velikánskou rybu. Z této ryby se stal Severní ostrov Nového Zélandu, který Maoři pojmenovali Te ika a Maui (ryba Mauiho). Jižní ostrov Maoři nazývali Te waka a Maui (kanoe Mauiho), na které Maui seděl, když rybařil a "ulovil" Severní ostrov.

Doufám, že se vám pohádka líbila. Je jednou z mnoha, která se v ústní podobě mezi Maory dědí z generace na generaci (písemnou podobu dostaly až ve 20. století) a která vypovídá o bohaté fantazii a kulturních základech maorské společnosti. Přestože před příchodem Maorů na Nový Zéland žili na ostrově obyvatelé, o jejichž původu a existenci se toho neví o moc více, než že byli lovci ptáka moa, Maoři jsou velmi často považováni za první osadníky. Na Zéland připluli z Polynésie někdy před zhruba 1000 lety. Nový Zéland byl v jejích očích ostrovem ohromným v porovnání s ostatními tichomořskými ostrůvky. Nazvali jej Aotearoa - země dlouhého bílého oblaku. Maoři v minulosti měli velmi pevně zabudovanou hrdost k příslušnosti k iwi - kmeni jako k základní jednotce společnosti. Whenau - širší rodina se všemi strýci, bratrancemi a tetičkami byla něco jako jeho "subjednotka".

V kmeni existovala přísná hierarchie, od nejvyšších náčelníků - rangatira až po otroky, kteří byli většinou válečnými zajatci z mezikmenových válek. Struktura hierarchie se mezi těmito póly lišila podle kmene. Také ženy měly v jednotlivých kmenech odlišné postavení. Každopádně mezi kmenovou "šlechtu" patřil kněz - tohunga, který, jak Maoři věřili, byl ve spojení s duchem světa skrze meditaci s bohy a který znal minulost a genealogii celého kmene.

Ve vysoké úctě byli chováni tanečníci haka (válečný maorský tanec na zastrašení nepřítele), hudebníci a řezbáři - whakairo, jejichž um byl podle Maorů darem od bohů. Do svého díla pak vkládali část své duše. Tradičním materiálem bylo dřevo, ze kterého vyráběli sochy a sošky lidí a bohů. Zářivé oči dřevěných figur byly vykládané perletí z mušlí - paua. Kromě dřeva jsou Maorové známí svými výrobky z kostí a greenstone (nefrit), což je velmi tvdý zelený kámen. Z těch pak vyráběli šperky a lovecké náčiní (nože, sekerky, háčky na ryby..).

Nebýt příchodu bělochů, mohli si Maorové na Zélandu žít velmi pokojně v souladu s přírodou, pro zpestření občas nějaká ta mezikmenová válka. Prvním bílým objevitelem Zélandu byl holandský mořeplavec Abel Tasman, který v roce 1642 obeplul Austrálii a pokračoval dále podél západního pobřeží Zélandu. Tento ostrov se však nejevil příliš přátelským, a tak poté, co po přistání bylo několik členů jeho posádky domorodci zabito (a jak praví zlí jazykové i snědeno), odrazil od ostrova a už se sem nikdy nevrátil.

Následující století život na Zélandu pokračoval ve starých kolejích bez bílých vetřelců.

Až v roce 1769 připlul Brit James Cook se svojí lodí Endeavour přijít této záhadné zemi na kloub. Podle zápisu z plavby Tasmana, který poznal pouze západního pobřeží, mohl být Nový Zéland spojen východní částí s pověstným jižním kontinentem. Podle tehdejší kosmologie a jejího zákona rovnováhy musel existovat veliký světadíl na jižní polokouli jako protipól k Euroasii. Cook obeplul Severní i Jižní ostrov, navázal s Maory přátelské vztahy prohlásil zemi za majetek britské koruny a pokračoval dále do Austrálie.

Prvními dočasnými bílými osadníky Nového Zélandu byli námořníci, kteří zde téměř vyhubili tuleně, a velrybáři, kteří udělali to samé s velrybami. Oni také přivezli do života maorské společnosti nemoci, prostituci a svojí poptávkou po potetovaných hlavách náčelníků poražených kmenů přivodili nepokoj mezi maorskými kmeny. V roce 1814 první misionář, Samuel Marsden, přinesl na Zéland křesťanství. Překlad Bible byl vůbec prvním psaným textem v maorštině. Od počátku 19. století se na Zéland začali stěhovat první stálí obyvatelé z Británie, které Maoři nazývali a dodnes nazývají Pakeha.

K zabezpečení práv Británie byla mezi guvernérem Williamem Hobsonem, zastupujícím britskou korunu, a mezi 400 maorskými kmenovými náčelníky podepsána v roce 1840 Waitangi dohoda. Tento dokument královně zabezpečoval vládu nad Novým Zélandem, Maorům udělil britské občanství a zaručil jim právo zůstat na svém území, vlastnit půdu, lesy a lovit zvěř. Definice správy nad svými pozemky však byla v britském originále uvedena odlišně od maorského překladu a podle Maorů, kteří o spravedlivosti Waitangi dohody vedou spory dodnes, je velmi poškodila.

Nutno říci, že na rozdíl od amerických Indiánů a australských Aboriginů, Maoři byli bílou společností uznáváni za téměř spoluobčany. Od roku 1867 směli dokonce volit své čtyři zástupce do parlamentu a Maorky dostaly volební právo ve stejném roce jako bílé Novozélanďanky, tedy 1893 jako první ženy na světě.

Od doby Waitangi dohody, kdy na Zélandu žilo 90.000 Maorů a 2000 bělochů, se společnost velmi změnila. Války mezi maorskými kmeny a příliv dalších Pakeha, kteří na počátku 20. století na ostrov přivezli chřipku, znamenali pro maorskou společnost téměř zkázu. Vliv bílé společnosti se projevil i na způsobu života. Maoři, kteří na základě nespravedlivých smluv přišli o většinu půdy, strádali, a chtě nechtě se museli přizpůsobit zvykům bílé populace. V sedmdesátých letech dvacátého století již 65 procent Maorů žilo ve městech.

Autor: Zuzana Kohoutová